2.
Na tom kameni ti to došlo. Bylo to v Norsku. Jaksi na výletě. A pan H. tam vyprávěl svůj jediný vtip každý den. A lodě pluly fjordy. A autobus stoupal do kopců. A pan B. se ptal, jestli ti může pomoci. Mlčels. Jaký jsi uzlík strachů, to ti došlo. Malý krok stranou a bylo po tobě. Tys už ten náraz cítil, rozsekané tělo a slyšels svůj řev.
Přešlo to. Úplně jsi se vypnul. A pak...
Tys byl kamenem a kámen tebou.
Vrátil ses, až když vše ustalo. Zbyla jen dokonalá lhostejnost, kdo jsi, co je, bude.
3.
Mírně přiotrávený se poflakuješ mezi záchody a kuřárnou. A zase se to vrací, pachuť bolesti, teď už uděláš onen krok stranou, do prázdna. Klepeš se jak ratlík. Ten strach si s tebou bude stejně dělat, co chce. A znovu lézt po kopcích, dívat se do propastí, na to hned tak náladu mít nebudeš. Hory už nepotřebuješ.
4.
Spolu se strachem. Je tvůj, ty jsi jeho. Pád patří k tomu všemu kolem. Jde nejen o začlenění, o splynutí. Ale hlavně o zvyk.
1.
Můžeš se stát, čím chceš.
Ženou, starcem, dítětem. Stromem, kamenem, vodou. Pouští, zvířetem.
Když se budeš bát i nebát zároveň, že se nevrátíš. Pak jde jít dozadu i vpřed.