|
|
|
| |
Kdo se bojí Virginie Woolfové?
V rámci
Projektu 100 byl do kin uveden tento téměř 40 let starý
film Mikea Nicholse. Jedná se o filmové zpracování
stejnojmenné divadelní hry Edwarda Albeeho. Název
by mohl evokovat životopisný snímek o Virginii
Woolfové. Tak tomu ale není, i když zmiňovaná
autorka s filmem určitým způsobem souvisí.
Brzy k ránu
se domů vrací univerzitní profesor George (Richard
Burton) a jeho žena Martha - dcera rektora stejné univerzity
(Elizabeth Taylorová). Vracejí se z večírku,
který pořádal na univerzitě otec Marthy. Po jejich
návratu domů vypukne z velké části vlivem
alkoholu hádka, která trvá až do samotného
konce filmu. Diváky této hádky jsou kromě
publika v kině také mladí manželé (nadějný
profesor biologie a jeho drobná žena bez boků), které
do svého doupěte (jak Martha dům nazývá)
pozvali. Richard s Marthou se před hosty naprosto otevřeně hádají
a urážejí a čím více skleniček alkoholu
vypijí, tím více vyplouvá na povrch
vzájemná nenávist (nebo láska). Postupně
se do hádky zapojuje také mladý pár.
Zároveň se odkrývá (pravdivě však jen
zčásti) minulost manželského páru
prostřednictvím her, jejichž pravidla znají jen oni a
která právě tento večer Martha porušila.
V průběhu
filmu má divák pocit, že postavy filmu zkrátka
neznají hranic a byli by schopni se navzájem zabít.
Není úplně od věci srovnání se snímkem
Válka Roseových, ve kterém jsou však
postavy spíše karikaturami (i když mrazivě
pravdivými). I v tomto filmu jdou však hrdinové
svým jednáním až do samého morku kostí.
Nenávidí vše, co na druhém kdysi
milovali. Znají se ale příliš dobře na to, aby
se opustili. Mají jen jeden druhého. Nejsou již
oblouzněni iluzemi mladého začínajícího
vztahu, respektive manželství.
Zpočátku
se hádka jeví jako bezcitný souboj mezi
dlouholetými partnery a paradoxně se člověk výborným,
avšak poněkud smutným dialogům a narážkám
směje. Scénárista Ernest Lehman nechal text hry
víceméně beze změny. Snímek působí jako
divadelní hra také proto, že se odehrává
na jednom místě, jen asi dvakrát je příběh
vyveden z interiéru domu. Ke konci se už člověk příliš
nesměje a je spíše vyčerpán, jako by se hádal
společně s postavami ve filmu. Samotný závěr filmu je
jednou z nejpůsobivějších scén. Dochází
totiž k jakémusi smíření, které bylo
možné jedině velkým ublížením. Mladí
manželé odcházejí a hra skončila. Zároveň
za okny domu svítá. Byl to jeden dlouhý „večer
legrace a her“.
|
|
|