První návštěva venku
Venku je tak krásně. Byla by škoda, aby se to maličkaté stvoření choulilo v rohu té špinavé místnosti, leželo na zvlhlém uhlí a vdechovalo všudypřítomný černý prach. Ještě ráno si lebedilo v měkoučkém pelíšku. Pak přišla jeho maminka, a ze strachu před možným nebezpečím, ho v zubech přenesla na uhlí do sklepa. Teď přicházím já, a ze strachu o jeho zdraví, ho přenáším na trávník vyhřátý od sluníčka.
Dnes mu je přesně týden, očička stále zalepená, vejde se mi akorát do dlaně, za ouškem vélikánské klíště (potom mu ho vyndám, jen co trošku načerpáme té sluneční energie), zívá. Už jsme venku, Kubíček mi postupně usíná v dlani, jež mi poťapkal mourem. Celý se klepe. Asi se mu zdají ošklivé sny. Zdají se kočkám vůbec sny?! Anebo se mu uvolňuje napjaté svalstvo, které je permanentně namáháno (především snahou dolézt od jedné máminy nohy k druhé - jak říkal už Karel Čapek v Dášence).
Právě se probudil. Hledá maminu. Pokládám ho na trávu, mamina si lehá vedle něj. Jakmile pocítí její přítomnost, užuž se hrne k mlíčku. Má pořádný hlad. Celý spokojený saje mateřské mléko. Slunce svítí snad příliš moc. Maminka se bojí o své jediné miminko - stíní sluníčku packami, aby nesvítilo na to malé. Vypadá to roztomile. Má ho ráda.
Dnešní první návštěva venku končí - malému jistě bohatě stačí dnešní exkurze. Zítra půjdeme taky ven - vždyť je to potřeba.
Ukládám jej do pelíšku. Během cesty sem zase usnul. Je toho na něj příliš. Vedle něj se uloží máma. Prcek se v tu ránu probere a zase papá. Tak se mějte hezky. A ne, že ho zase odneseš na uhlí - tady se mu přece nemůže nic stát, neboj se.
Tak ahoj Kubísku… Zhasnu, zavřu dveře. Vzápětí si to rozmyslím - rozsvítím, otevřu dveře a sedám si vedle kočiček. Je na ně totiž moc pěkný pohled. Vydržela bych se na ně dívat celé hodiny…
10. 5. 05
|