Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 21.1.
Běla
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Divadlo
 > Divadlo
 > Recenze
 > Zajímavosti
 > Dramata
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<předchozí v kolekci Banalizace kanalizace z kolekce Dramata
Autor: Bolivar (Občasný) - publikováno 16.11.2005 (19:13:06)

Jan Bolívar Pohořelický

Banalizace kanalizace, aneb co se děje v jedné díře

thriller v devíti obrazech s předehrou a dohrou

„I do myší díry nahlédne někdy slunce.“ Čínské přísloví

„Jsou věci, kterým nerozumím. Nerozumím Číňanům, poněvadž mluví strašně rychle. Vlastně vůbec nerozumím cizím slovům. Navíc nerozumím cizím slovům v názvech divadelních her. Nerozumím tomu, proč jsem nazval tuhle hru Banalizace kanalizace, když jsem ji mohl nazvat srozumitelněji. Třeba Izolace z globalizace. Nerozumím tomu, proč jsem takovou hru vůbec psal.“ Autor

 

Jarda – pracovník městských kanalizací, mistr, 56 let

Láďa – pracovník městských kanalizací, 26 let

Kristýna – Jardova dcera, puberťačka, 20 let

Miloš – rád by byl intelektuálem, je na to však příliš zbabělý, 23 let

Eda – terorista, začátečník, má rád svou starou maminku – 48 let

Erika Krátká-Dlouhá – dekadentní básnířka – 81 let

 

Předehra - Sýr

Na scéně je vidět dřevěná ohrádka, v ní odkrytý kanál. Opodál sedí dva dělníci a svačí.

 

Jarda:            Sýr, nejdůležitější na světě je sýr, chleba bez sejra, to je jako… no něco jako…

Láďa:            … něco jako rohlík bez salámu?

Jarda:            (zabručí) No… Sejry v sobě maj takovou nějakou poezii, to je skoro jak celej vesmír.

Láďa:            Myslíš Mlíčnou dráhu?

Jarda:            (zabručí) No… Hele třeba niva, jo? To je úplně jiná liga než eidam, například.

Láďa:            Jako Bohemka a Teplice? Zelený a žlutý, že jo? Nevíš náhodou jak hráli v sobotu?

Jarda:            (zabručí) Nevim – jsem byl u tchýně na svíčkový – ale poslouchej, myslel jsem spíš ten náboj, tu rozmanitost, u těch sejrů, teda, - tyhlecty vůně, chutě, barvy, tvary…

Láďa:            Sejra je většinou kulatej - jako ta naše zeměkoule.

Jarda:            (zabručí) No… to samozřejmě taky, ale chápej třeba syrečky…

Láďa:            Smrděj!

Jarda:            (zabručí) No… samozřejmě že smrděj, jsem myslel že jsi zvyklej, ale k čemu se hodí syrečky, no?

Láďa:            K jídlu…?

Jarda:            (zabručí) No… myslel jsem k pivu… a jiný sejry třeba k vínu, chápeš to? Sejra ti dokáže vytvořit kompletní jídelníček.

Láďa:            Co se hodí k rumu?

Jarda:            (zabručí) No… já nejsem žádnej tento… gurmán, že jo, myslim že k rumu by se moh hodit třeba… eeee….

Láďa:            …mentál?

Jarda:            Ten jsem zrovna nemyslel.

Láďa:            Ale je dobrej, ne? Jak má na sobě ty díry, dobrá věc, můžeš si takhle navlíknout plátek sejra na prst a pak ho vokusovat, k rumu se jistojistě hodí.

Jarda:            Ty díry, říkala moje dcera, vznikaj jak se v tom sejru tvořej nějaký plyny. (Láďa se tváří nechápavě) Víš, jak to zraje ten sejra, tvořej se v něm plyny, ty se pak rozpínaj a vod toho tam jsou ty díry, rozumíš.

Láďa:            Která?

Jarda:            Která co?

Láďa:            No která dcera je ta s tou dírou?

Jarda:            Mám jenom jednu dceru – Kristýnu a i to mi stačí – dvě ženský v baráku.

Láďa:            A jak jako tento? Je hezká?

Jarda:            Čum! (Vytáhne z peněženky fotku dcery Kristýny, ukazuje jí Láďovi)

Láďa:            (znalecky) Ty pičo…! To ti teda musim pochválit, tohle se ti fakt povedlo, hele, hele má někoho? Co? Nechceš Ládika pozvat na večeři, co? Byl bych já to ale partie, co? No tak, Jardo – za zeťáka mě nechceš.

Jarda:            To teda nechci, páč mě přerušuješ, jsem chtěl říct zásadní myšlenku dnešního dne, která bude takříkajíc stavebním timhle – kvádrem našeho pracovního rozvrhu, jo!(zamyslí se – chce se vrátit k původní myšlence) No zkrátka díry dokážou bejt různýho charakteru – třeba… kanál. Mám na mysli zrovna tadyhleten kanál, do kterého se za chvíli vnoříme. To je díra skoro jako do vesmíru. Vlastně jak na ní tak koukám, tak úplná černá díra. Celý lidstvo by se tam vešlo.

Láďa:            Číňani ale ne.

Jarda:            I Číňani.

Láďa:            Číňani ne, Karel mi včera v hospodě řikal, že Číňanů už je víc než normálních lidí…prej migrujou jak – tyhlety - nomádi, nebo co. Chápeš, za chvíli nás sežerou jako ty svý čokly a potáhnou dál na západ.

Jarda:            No dobrá, Číňani se tam teda nevejdou, ale chtěl jsem touhle metaforou naznačit…

Láďa:            Meta… co?

Jarda:            Meta – forou –  přirovnání, chápeš? Jako když se řekne: „Seš špinavej jak prase“…

Láďa:            Nejsem!

Jarda:            …to je taková metafora.

Láďa:            (nechápavě) Aha…

Jarda:            No hele,abych se vrátil takříkajíc k tomu našemu kanálu, tak zkrátka a dobře, vůbec nemůžeme vědět, co nás tam čeká. My se do něj jednoduše vnoříme a třeba už se nikdy nevynoříme, chápeš. Taková jáma lvová, by se tak řeklo.

Láďa:            Co?

Jarda:            No, tak se říká díře v zemi, kde jsou lvi. To mám taky od dcery.

Láďa:            Počkej, počkej, to mi nikdo dopředu neřek, že v kanálu jsou lvi -

Jarda:            Ale žádný lvi, zapomeň na to.

Láďa:            A co tam teda jako tento…?

Jarda:            No to právě ještě nevim, ale až se to dovim – Dojedýno? (Láďa přikývne) Tak vezmi vercajk a jdem! Havárka na nás nepočká.

Láďa:            Ty… já ještě musim…!

Jarda:            Vychčiješ se dole, tady před těma lidma se to nehodí!

(vlezou do kanálu)

 

Obraz 1 - Maso

V kanále. Tma jako v kanále. Je slyšet zurčení vody. Zpoza temnoty ozývají se volající hlasy.

 

MužHlas:       Myšičko myš,
pojď ke mně blíž.

ŽenHlas:        Nepůjdu kocourku,
nebo mě sníš! (chichot)

MužHlas:       Až tě chytím, tak tě sním!

ŽenHlas:        A v celku, nebo naporcovanou?

MužHlas:       Hezky po kouskách… Začnu od oušek, pak nosánek, pusinku, krček, a dostávám se za výstřih na tvá prsíčka…

ŽenHlas:        Ty prasáku jeden! A co dál, co?

MužHlas:       Pak bych tě vzal a… (dojde mu beztak prázdná fantazie a i trpělivost)No tak, Kristýno, mě už to nebaví, kde jsi?

Kristýna:        Neřeknu, Milošku!

Miloš:            Pojď už, Kristo… zajdem někam na zmrzku… to byl vůbec idiotskej nápad jít na rande do kanálů, myslel jsem, že to tady celý prozkoumáme, chápeš, že tady najdeme třeba nějakej poklad, no zkrátka že to bude dobrodružný.

Kristýna:        A není to dobrodružný?

Miloš:            Ani se mi nezdá. Furt tady akorát bloumáme ve tmě a ty si za mě děláš prču.

Kristýna:        Bum! Milošku! (Miloš sebou trhne) To ses lek, co?

Miloš:            Ježišmarjá, ty si blbá! Jsem z toho málem dostal infarkt! (rozsvítí se dvě baterky)

Kristýna:        (tahá ho za tváře) Ale, ale, ty můj kulíšku na srdce nemocnej! Ty se na mě zlobinkáš! No tak už se nezlobinkej! (políbí ho)

Miloš:            Půjdeme už ven?

Kristýna:        Ale ne, ještě ne – tady je to takový romantický a přitom trochu děsivý, skoro jako v nějakém horroru.

Miloš:            (ironicky) Tak to je super, a co tu chceš teda ještě dělat, ty Frankensteinova nevěsto?

Kristýna:        Chci se s tebou milovat!

Miloš:            Tady?

Kristýna:        Jasně že tady.

Miloš:            Na zemi?

Kristýna:        Máme přeci deku…

Miloš:            Co když někdo přijde?

Kristýna:        A kdo asi, ty můj Milošku?

Miloš:            Vím já? Třeba nějaký bezdomovci… Kristýno neblázni, vždyť je to tu hnusný…

Kristýna:        Chtěls tu přeci hledat poklady, nebo už nechceš, nebo už mě nechceš – chceš říct, že nejsem tvůj poklad, že mě nechceš?

Miloš:            Ne – prosimtě, tak jsem to vůbec nemyslel. Nebudou Tě doma shánět?

Kristýna:        Co do toho pleteš naše? A jaks to teda myslel, myslels jako že je to tu SE MNOU hnusný?

Miloš:            Ne, to vůbec ne, s tebou je to naopak…

Kristýna:        No tak vidíš, trocha dekadence ještě nikoho nezabila. Sám si před chvilkou říkal co všechno se mnou budeš dělat… (blíží se k Milošovi, ten před ní dramaticky ustupuje) Se mnou se nemáš čeho bát.

Miloš:            No právě. Jenom nevim jak se odsud dostaneme ven – nepředpokládám, že bys od tý díry, kterou jsme sem vlezli, vodvíjela bavlnku…?

Kristýna:        To zrovna ne, lásko, ale máme mapu.

Miloš:            Jakou  mapu?

Kristýna:        Normální mapu: Městská kanalizace v měřítku jedna ku deseti tisícům, hele! (vytáhne jí z bazůžku)

Miloš:            Kdes to vzala?

Kristýna:        Neřeknu!

Miloš:            No tak, Kristýnečko… (políbí jí)

Kristýna:        Nene…

Miloš:            Tak mi jí aspoň puč, ať se můžu mrknout, kde jsme, ano?

Kristýna:        (vytrhne se mu, strčí si mapu do výstřihu) To si mě budeš muset nejdřív chytit. (běží pryč)

Miloš:            (běží za ní) No tak, neblbni, počkej.(pauza)
Jau! Tady je nějaký maso, nebo co.

Kristýna:        (vášnivě) Ano, bílý maso! Ach!(smyslný výkřik mění se postupně v krysí písklot)


Obraz 2 – Explozice

V kanále, ovšem v jiné části. Ze tmy je slyšet kovový zvuk, který si pracovně nazvěme rozborka-sborka. Přímo na scéně se rozsvítí reflektor. Vidíme stůl se sniperskou puškou, vedle ní pak krabičku s nápisem C4, různá elektrotechnická hejblátka, zkrátka vše, co najdeme v příručním setu Malý terorista. Za stolem na ovlhlé zdi visí vlajka laděná do tmavých, leč kontrastních barev, ovšem její vztah k jakémukoliv etniku, náboženskému vyznání či politické příslušnosti nám není zcela jasný. Vedle reflektoru stojí muž a rychtuje videokameru na stativ. Nezdá se být právě odborníkem v těchto věcech. Říkejme mu třeba Eda.

Vrací se ke stolu, bere do rukou papír.

* pozn. Do budoucna hudba: Ten umí to a ten zas tohle… Eda ráčkuje

 

Eda:              Tak, jsem ready – kamera – kamera jede! – klapka – Osvobození poprvé – klap!(hrdě) Mocipáni, diktátorové, uzurpátorové, demagogové, ideologové, buržoustové, vykořisťovatelé, fundamentalisté, fašisté, komunisté, prezidenti, premiérové, královny i králové, tiskoví mluvčí, stenografové, i vy ostatní, kteří se skrýváte za křídly vaší takzvané demokracie, buďte ve střehu! Blíží se den… (zásek; znovu se podívá do papíru) Blíží se den kdy budete listovat, teda litovat. Hořce - litovat, neboť odněkud zpodvzdálí – kurva, zpovzdálí vás pozorujeme naše organizace TřistaTřicetTři Stříbrných Stříkaček, zkráceně je to… no to je jedno a věřte, máme vás stále – stále na mušce.
Činem který chystáme bychom chtěli upozornit na zásadní nefunkčnost stávajícího společenského zřízení a absolutní nesoulad s bytostnými potřebami člověka. Společenské zřízení, které nás nutí k takovým zvěrstvům, jakými jsou lži, krádeže a dokonce i vraždy. Ano, vy jste ti, kteří vraždí. Vy jste ti, kteří nás nutí vraždit.

Erika:            (zpoza dveří) Edoušku, oběd!

Eda:              Hned jsem tam, mami!
(pokračuje) Naše požadavky jsou následující: chceme zahájit okamžité jednání o uvolnění bankovních rezerv Spojených států amerických, Spojených arabských emirátů, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Evropské unie, Ruské federace a všech ostatních imperialistických velmocí ve prospěch států třetího světa, zároveň požadujeme okamžitou změnu výdajů na zbrojení na pomoc hladovějícím…

Erika:            (vstoupí s talířem v ruce) Vždyť ti to vystydne, chlapče! Na, pořádně se najez. Ty vůbec nic nejíš, podívej se na sebe jak vypadáš, za poslední měsíc si zase zhubnul!

Eda:              Vidíš, přeci, že tu mám práci, mami.

Erika:            (jde ke kameře, vypíná ji) Práce počká, svět se nezblázní, když ho spasíš o něco později.

Eda:              Co je to?

Erika:            No přeci čínská nudlová polévka, tu ty rád, viď.

Eda:              Zase čínská?

Erika:            Ten pán nám tu nechal celou krabici, přece to nenechám zkazit.

Eda:              Krevetová?

Erika:            Ne, krabí.

Eda:              Hmmm… tak mi jí tu nech. Musim ten projev dodělat co nejdřív. Pak se na spolu podíváme, mohla bys mi tam vychytat nějaký mouchy, mami.

Erika:            Vychytám, vychytám, ale teď hezky jez, skočím si dozadu pro brejle. (odejde)

Eda:              (pro sebe) Chceme… ne, lepší bude říct požadujeme, jo určitě je lepší požadujeme!
(najednou se ozve rána, křik)

Erika:            (za scénou, křičí) Stát! Nikdo se ani nehne, nebo! Ruce nahoru – jděte, no jděte tam!
(Eda, se zprvu zakucká polévkou, potom briskně vyskočí čapne pistoli, jež leží nedaleko na stole a vybíhá za matkou, ještě než doběhne ke dveřím, stojí v nic vítězoslavně matka, v kapse u zástěry má ruku, v níž třímá brýle, předstírá tak, že má v kapse pistoli, kterou míří na níž  Miloše a Kristýnu.Ustupují před ní. Oba dva vypadají zmateně)
Špionáž!

Eda:              Kde se tady vzali? (míří na ně pistolí)

Miloš:            (prohlíží si svérázné vybavení místnosti) To bude nedorozumění, chápejte nedorozumění!

Erika:            Ani hnout, slyšíš, ani hnout!

Eda:              Co jste zač?

Miloš:            My jsme se tu prostě - ztratili. Opravdu, nemusíte na nás mířit tou pistolí nic vám neuděláme.

Eda:              Provazy, mami, nejdřív je musíme svázat. (Erika odejde)

Kristýna:        Prosimvás, co blázníte, my nejsme žádný špióni, prostě sme tu úplnou náhodou…

Eda:              A to vám mám jako věřit.

Miloš:            No nemusíte, ale je to pravda.

Eda:              Ticho!

Erika:            (vrací se s dvěma švihadly) Nic lepšího jsem tam nenašla.

Eda:              (na Miloše s Kristýnou) Sedněte si tamhle! (Ukáže pistolí na židli, oba dva si sesednou na jednu židli, vypadá to značně nepohodlně.) Přivaž je, mami. (Erika oba dva přivazuje)

Miloš:            To snad nemusí bejt… my vám opravdu nechceme nic…

Eda:              Ticho, teď mluvím já.
Tak ještě jednou, co tady děláte.

Kristýna:        Ježišmarjá, prostě jsme se byli projít a zabloudili jsme tu v tý stoce…

Erika:            Projít – kanálem - vy chodíte na rande do kanálu? Jak romantické!

Miloš:            No, přišlo nám to dobrodružný…

Eda:              Co víte o naší organizaci?

Miloš:            Jaký organizaci zas?

Erika:            Edoušku, vždyť ti to vystydlo. Mám ti přinést to druhý?

Eda:              Za chvíli, mami, za chvíli. Teď mě nepřerušuj. (zpátky na „hosty“) Takže jste sem nepřišli špehovat?

Miloš:            Kolikrát vám máme opakovat, že ne.

Eda:              (na Eriku, tázavě) Můžeme jim to věřit…?

Erika:            No…

Eda:              (šeptá) Ale nemusíme!

Erika:            (taky šeptá) Tak je pusť, co s nima budeme dělat?

Eda:              Rukojmí! Zařadím je prostě do svého plánu jako rukojmí… bude to ještě geniálnější – nejgeniálnější plán, jaký jsem kdy měl!

Erika:            Seš si jistý, že je to dobrý nápad.

Eda:              Neboj, mami, sama uvidíš.

Erika:            (pokrčí rameny) Tak já ti aspoň dojdu pro to druhý. (odejde)

Kristýna:        Prosimvás, co po nás chcete? Už nás přeci můžete pustit, ne? Tohleto je celý jenom nějaká pitomá hra, že jo?

Eda:              Teď vás pustit nemůžu!

Miloš:            (nechápavě) Proč ne?

Eda:              Naše organizace vás potřebuje!

Kristýna:        Co je nám do vaší organizace?! Já musim domů! Táta mě přerazí, jestli nepřijdu včas. Miloši, prosimtě jednej, vždyť vidíš, že ty lidi jsou úplně šáhlý…

Miloš:            (přeruší jí) Počkej, počkej, nech ho, ať nám to teda vysvětlí!

Kristýna:        Ty taky…!?

Miloš:            Tak co po nás teda chcete?

Eda:              Organizace, pro níž já a moje matka pracujeme se jmenuje Třistařicettři stříbrných stříkaček…

Kristýna:        …stříkalo přes třistatřicettři stříbrných střech, to znám!

Eda:              Naším cílem je dosáhnout narovnání sociálních poměrů na celém světě, či jinými slovy vytvoření světa, plného šťastných a svobodných lidí…

Kristýna:        Aha, tak proto jste nás teda svázali… to je od vás fakt hezký.

Eda:              …světa ve kterém už nebudou vládnout jenom peníze, světa, který bude řízen a spravován čistými idejemi.
(vrací se Erika, nese talíř s jídlem)

Erika:            Na, najez se prosímtě, já jim zatím přečtu svoji nejnovější báseň. (podsune synovi talíř)

Eda:              Ještě jim...

Erika:            Mlč a papej. (Eda se pustí do jídla, k „hostům“) Omlouvám se vám, opravdu se vám omlouvám za to nepohodlí, za tu epizodku s vidličkou a koneckonců i za syna, je trochu hrrr, stále je veden těmi svými idejemi, já vím, je to krásná věc, ale chybí mu poetika. Chudák, poetika je mu úplně cizí.

Eda:              Ale mami!

Erika:            Víte, nemíváme hosty moc často, nemůžete se nám tedy divit, že jsme si mysleli, no zkrátka, že byste mohli být těmi špióny… prostě že byste nám chtěli překazit náš všesvětový plán.

Miloš:            A co je teda ten váš plán:

Erika:            Jen vyčkej, chlapče, všeho do času, zkrátka, jak jsem řekla, nemíváme moc často hosty, proto bych ráda využila této příležitosti k tomu, abych vám přečetla svou nejčersvější báseň.

Kristýna:        Nechcete nás radši pustit?

Erika:            (na Miloše) Slečna nerada poezii? Vy jí nepíšete verše, mladý muži?

Miloš:            No, občas…

Kristýna:        Kecá, nikdy mi nic nenapsal! Nikdy se na nic takovýho nezmoh!

Miloš:            Prosimtě, Kristýno!

Erika:            Klid! Teď hezky poslouchejte. (nasadí si brýle, vytáhne složený kus papíru z kapsy, recituje).
Erika Krátká-Dlouhá: Vstávej, světe.

mrtvolný puch rozlévá se pod městem
milence duch mě dechem svým odpuzuje
brání se sluch všem zvonům nebeským
čerň hejna much, čerň nejtemnější sluje

Eda:              (zvedne hlavu od talíře)Prosimťe mami, to se nedá…

Erika:            (pokračuje) slepí mi zrak, ví co se děje
mé tělo vrak, vydává tichý tón
siřičný mrak, ó dráp´mě do naděje,
na zubní plak přitiskni megafon.

Eda:              Tohle fakt nedávám… to ne… (bere talíř a odchází)

Kristýna:        Váš syn je nějakej přecitlivělej, zdá se…

Miloš:            Počkej! Buď chvilku zticha, to je dobrý…

Erika:            (pokračuje) Hle krysí rej, pne ke stropu svou hruď,
Nenávist sej, raději nežli píci,
Když je ti hej, kálíš si na čepici,
Tak už se neválej, radši se vzbuď.
(ukloní se)

Miloš:            (tleská) Krásný, strašně krásný, řekl bych že to doslova pojmenovává situaci ve které se tenhle svět ocitá – teda ve které jsem se ocitl právě teď – nemáte tady prosimvás záchod?

Erika:            Na nás nehleď, vždyť jsi v kanále,
 jen si ulev, když máš namále!

Miloš:            Víte, já bych přece jenom radši někam na mísu – vono je to dost akutní, měl jsem ráno nějakou sýrovou pomazánku a asi mi to neudělalo moc dobře. Moc vás prosím.

Erika:            Jestli na mě něco hraješ chlapče –

Miloš:            Ne, opravdu ne, nebojte, no tak Kristýno, řekni něco.

Kristýna:        No, jo no, aby ses náhodou neposral!

Miloš:            Kristýno, prosimtě co ti je? Vždyť vidíš, v jaký jsem prekérní situaci, ostatně za to můžeš ty, mě by v životě nenapadlo dát si k snídani sýrovou pomazánku.o, aby ses náhodou neposral!

sýrovou pomazánku a asi mi to neudělalo moc dobře...

Kristýna:        Jdi se vycpat i se svým průjmem, asi sis nevšim, že nás tu proti naší vůli zadržujou dva úchyláci?mazánku. snídani tně za to můžeš ty, mě by v životě

Erika:            Ale slečno, co si to o nás myslíte?

Kristýna:        Rozhodně si nemyslím, že byste svým jednáním nějak přispívali světovýmu blahu.

Miloš:            Vážená paní, je to akutní, opravdu akutní, buďte alespoň trochu humánní! Aspoň ke mně, přísahám, že vám nebudu odporovat. V ničem.

Kristýna:        (Milošovi) Sobče!

Erika:            (k Milošovi) Alespoň máte vychování na rozdíl od té vaší slečny. (Kristýně) A vy se styďte! (opět Milošovi) Pojďte, zavedu vás na toaletu, a žádné piškuntálie – (odvazuje Miloše, jde s ním ke dveřím a volá do nich) Edo! Pojď zas chvíli hlídat slečinku. Musím tady s pánem na záchod!
(Tma)

 


Obraz 3 - Roura

Stále v kanále, nyní ovšem na jiném místě. Opět slyšíme zurčení vody. Pomalu se rozsvěcí. Zurčení vody ustává a vidíme Láďu, kterak si zapíná poklopec.

 

Jarda:            Už? Hele, je to tahle roura, tutově, musíme jít podle ní až do sektoru B8, tam už je to složitější. Až nakonec dojdem do tý nejzapadlejší části kanálu a tam je ten ventil.

Láďa:            A co je ten ventil vlastně zač? Musí bejt nějakej extrémně důležitej, když nás povolali takhle narychlo.

Jarda:            Skrz tenhle ventil teče voda pro dvě třetiny města. Už chápeš? Když ho neotevřeme, hrozí katastrofa. Manželka neumeje nádobí, ty si neumeješ nohy, v pivovaru zůstane stát výroba… mám ti ještě dál vyjmenovávat nějaký následky?

Láďa:            Se začínám cejtit jako Bruce Willis. Jó vo tomhle by měli točit filmy – třeba Smrtonosnej ventil tři. Hlavní hrdina pronásleduje zloducha, kterej hrozí, že vyplaví všechny kanály a vodspoda zaplaví celý město. Hrdina se v kanále zamiluje do krásný voperní zpěvačky…

Jarda:            Říká se pěvkyně.

Láďa:            Tak teda pěvkyně. To zní fakt blbě – jako „děvky ne!“ Ale když se to říká.

Jarda:            A co by dělala v kanále operní pěvkyně? A vůbec voperní pěvkyně nejsou krásný, ale tlustý.

Láďa:            Hele nepřerušuj mě, to bude můj film. A moje voperní pěvkyně bude hezká a bude umět zpívat.

Jarda:            No to se předpokládá ne, u takový voperní pěvkyně.

Láďa:            A tím svým zpěvem zkrátka oslní celý město, aj toho zloducha kterej chce zaplavit kanály, Bruce ho pak zastřelí, jo? Ráže devět milimetrů, to úplně vidim naživo, hlaveň bouchačky míří tomu hajzlovi šikmovokýmu přímo sem (ukazuje si na střed čela mezi očima) tam jsme totiž měkký, víš? A kulka tudma mnohem líp prolítne.

Jarda:            Ty seš nějak na ty kluky čínský vysazenej, nebo co.

Láďa:            Je to hrozba, chápeš hrozba. Hrdina pak ale zastaví vodu a ta jeho pěvkyně ho bude vopěvovat. Jó, já mám rád tyhle hepijendy.

Jarda:            Hele dem, musíme stihnout taky náš happyend. Dneska dávaj ligu mistrů, tak abych to stih. A nezapomeň brašnu, mám v ní mapu.

(oba odcházejí směrem do sektoru B8)

 

obče!nebudu odporovat. V ničem.ak přispívali světovýmu blahu. o, co si to o nás myslíte? te?  sis nevšim, že nás tu proti naší vůli zadržujou dva úchyláci,

si ulev, když máš na mále! eda  bych že to doslova pojmenovává situci

 


Obraz 4 – MacGyver

Neodehrává se nikde jinde než opět v kanále. Ovšem tato část kanalizace vypadá zabydleně. Vpravo vidíme křeslo, malou poličku, na které je narovnáno množství knih. Některé hřbety jsou pokryty zelenomodrou plísní. V levé části je za květovanou látkovou plentou keramická záchodová mísa. Autor podotýká, že je záhodno využíti látkové plenty pro osvědčenou metodu stínohry.

 

Erika:            Vy jste určitě vzdělanej člověk, to se pozná, máte vkus. Nechcete sebou něco ke čtení?

Miloš:            Já si na to moc nepotrpim.

Erika:            A co vlastně děláte?

Miloš:            Studuju – kulturistiku a sinologii.

Erika:            To jako nauku o hříchu?

Miloš:            Ne, o číně, čínštinu, čínskou historii, a tak…

Erika:            To se vám bude jistě hodit. Znáte nějaké čínské básně? Třeba bych se mohla inspirovat.

Miloš:            Ne. (začne vydávat neartikulované zvuky pramenící z jeho tělesného přepjetí) Asi vám to tady trochu zasmrdím.

Erika:            My jsme tu na smrádek zvyklí. Jen se nežinýrujte. Můžu vám k tomu zarecitovat nějaký z mých dalších kousků.

Miloš:            Kdybyste byla tak hodná a nechala to raději na potom – teď se to opravdu nehodí.

Erika:            Ale já bych…

Miloš:            Ne-e-e-e-e! (ozve se zvuk, jenž se nedá označit pouze jako pšouk, je to něco víc, něco takříkajíc nadpozemského)

Erika:            Co to bylo?

Miloš:            No právě – já vás varoval.

Erika:            To je síla… i na mě… to je opravdu síla…(omdlí)

Miloš:            Hotovo! (přichází zpoza plenty, natahuje si kalhoty, v okamžiku kdy spatří omdlevší Eriku, dojde mu, že právě nastala jeho tolik očekávaná šance).
Stůj při mně MacGyvere, stůj při mně… (naposledy se rozhlédne po místnosti, a vydává se na úprk skrze kanály)
(pauza)

Eda:              (z vedlejší místnosti) Mami… mami… je všechno v pořádku?

                     (pauza)

Eda:              (přichází) Mami, co ti to provedli… maminko, probuď se! (pauza) To je smrad, že by jeden pad!

 

 

 

 


Obraz 5 – Nomádi

Tma. Stejně jako předchozí obrazy, i tento se odehrává v kanále. Během celého výjevu hraje kromě pohybu postav na scéně, nejdůležitější roli zvuková složka – zurčení vody, cupitání, klepání, ťukání, mlaskání ad.

Do tmy vchází první, poměrně malý zdroj světla. Zatím ještě není možno spatřít postavu, která drží baterku. Celý temný prostor je opatrně a s velkou pečlivostí prozkoumán světelným kuželem, který vzápětí mizí opět v hlubinách kanálu.

Během několika následujících desetin sekundy vtrhává na scénu dav Číňanů, každý se svou baterkou. Dle specifické záře lze identifikovat v jejich čele onoho tajemného průzkumníka, který se na scéně vyskytoval před chvílí. Samotný vstup všech osob není bez řádu. Všichni příchozí mají přesně sesynchronizované drobné krůčky. Vytváří rytmické variace: vždy po osmi krocích se na malou chvilku pozastaví. Skupina, která jde první, tedy hned za „průzkumníkem“ vypadá následovně: Vpředu jí dominuje tlustý pán v evidentně drahém obleku. Osoby za ním jsou patrně rodina: starší paní, dva synové, asi třicetiletí s manželkami, každá z manželek má v náruči malé dítě. Nemluvňata spí, ani nedutají. Potom pět dívek. První je dvacet, druhé osmnáct, třetí šestnáct, čtvrté čtrnáct a páté asi sedm let. Poslušně se drží za ruku a uzavírají svorně celou skupinku.

V těsném závěsu za nimi jde další, téměř totožná skupinka, akorát pán v jejím čele je o něco méně tlustý. Stejně tak to pokračuje dál a dál až k páté skupince, kterou vede opravdu vychrtlý a malý Číňan. Členové poslední skupiny jsou velmi nuzně až uboze oblečeni. Soudný a charakterní divák by je měl politovat.

Málem bych však zapomněl na posledního asiata, který se zcela nerytmizovaně, téměř bych řekl chaoticky pohybuje mezi jednotlivými skupinkami a neustále vyrušuje fotografováním - tedy nejen tím, že mezi stlačením závěrky, expozicí a následným přetočením jednoho políčka filmu ozve se nepříjemný zvuk ne nepodobný skřípání nehtů na školní tabuli, ale především velmi intenzivním světlem blesku, které postupně oslepuje všechny aktéry tohoto výjevu. Asiat je nejdrobnější ze všech a vzhledem k tomu, že fotoaparát, jímž irituje své spoluturisty je značky Fuji, můžeme usuzovat, že se jedná o pravého a nefalšovaného japonského turistu. Nasvědčuje tomu i fakt, že na jeho hustou černou kšticí pokryté hlavě trůní světle modrý klobouček, totožný s tím, který nosila malá Mičiko v seriálu Goro bílý pes.

Dav se přesunul přes jeviště a zmizel.Tma.

 


Obraz 6 – Kohout

Opět v kanále, v pozadí je velký červený kohout, přesně takový, jaký si člověk představí když se řekne červený kohout. Nemám ovšem namysli kohouta, nýbrž kohout, čili ventil.

 

Láďa:            Já to tušil – nomádi! Číňani, už migrujou. Přesně jak říkal Karel. Hele, ale jak to že se vejdou do kanálu?

Jarda:            Turisti to jsou. Japonci. Vomrzel je Karlův most, tak se vydali do kanálů. Viděls přeci ty jejich foťáky, fuji, sony, kodak, a tak.

Láďa:            Neviděl! (pauza)  – hele, jedls někdy lidskou polívku?

Jarda:            Co?

Láďa:            Polívku z lidí.

Jarda:            Ne, a ty?

Láďa:            Jed!

Jarda:            To sis uvařil babičku nebo co?

Láďa:            Ne, ale znáš ty čínský – nudlový? No tak jak je tam to ostrý koření, jo? Ten sosík, tak to se dělá z lidskejch kostí.

Jarda:            A na tos přišel jak? To ti zas navykládal Karel, ne?

Láďa:            Náhodou… povídal, že to čet v Týdnu.

Jarda:            Vod kdy čte Karel Týden?

Láďa:            Já nevim, třeba ho objevil někde na záchodě, ale co von mi řek, hele, v Číně je ti totiž taková řeka do který pohřbívaj Číňani krávy. A pak to z tý řeky těžej – teda ty kravský kosti z ní těžej buldozerama a z těch kostí že prej vyráběj to koření, jako Magi, chápeš?a ho objevil někde na záchodě, ale co von mi řek, hele, v  No jenomže je v tom ten fígl, že tam taky pohřbívaj normální lidský nebožtíky, a je proto logický, že ty vytěžený kosti se pak prostě smíchaj dohromady. Každopádně ta řeka je vod těch mrtvejch Číňanů celá žlutá, takže se jmenuje… …Ganga!

Jarda:            No počkej, ale to je v Indii, ne?

Láďa:            V Indii, nebo v Číně, to máš jedno, já prostě vod tý doby nejim čínský polívky a vůbec si vod tý doby dávám na tyhlety šikmovokáče lidožravý pořádnýho bacha.

Jarda:            No tak to neřeš! Podej mi radši mapu. Už jsem moh bejt dávno v posteli, nebejt těchhle pohotovostních výjezdů…

Láďa:            Kde?

Jarda:            No kde asi? Doma přece. Kluku jeden pitomá, furt akorát na samý prasárny myslíš.

Láďa:            Já myslel, kde je ta mapa?

Jarda:            V brašně s nářadím, která je pověšená na tom co spojuje tvý neduživý tělo s tvojí dutou hlavou.

Láďa:            Není.

Jarda:            Podívej se pořádně.

Láďa:            Ať se dívám, jak se dívám, prostě jí tu nemáš.

Jarda:            A víš kde teda jsme?

Láďa:            No bez mapy teda – ne!

Jarda:            Já ti to řeknu i bez mapy. V prdeli, milej Jardo, v prdeli. A navíc v pěkně temný.

Láďa:            (přikyvuje, rozhlíží se pátravě po prostoru, objeví obrovský kohout na ještě větším postrubí) Hele, není to ten kohout, kterej hledáme?

Jarda:            Kterej?

Láďa:            No tenhleten, červenej!

Jarda:            No je červenej, ale jestli je to von, to nevim, protože nemam tu blbou mapu.

Láďa:            Já myslim, že je to von. Mám takový tušení, že by to von bejt moh.

Jarda:            A podle čeho máš jako to svý tušení?

Láďa:            No řikals přece, že to má bejt v tý nejmzapadlejší části kanálu, a kudy jinudy by táhli nomádi, než tou nejzapadlejší částí, protože voni sou chytrý, voni vědi, že v nejzapadlejších částech bejvá nejbezpečnějš.

Jarda:            Hele, já si fakt nejsem vůbec, ale vůbec jistej.

Láďa:            Tak to zkusíme, uvidíme, ne? Co se může stát? (Bere za kohout) Je to nějaký zarezlý nebo co.

Jarda:            Tak na to vem sikovky a vodrezovač. Mě se to furt nějak nezdá.

Láďa:            (Otočí kohoutem) A je to!o máš jedno, já prostě vod tý doby nejim čínský polívky a vůbec si vod tý doby dávám na tyhlety šikmovokáče lidožravý pořádnýhmíchaj dohromady. kostii, chápeš?

 

 


Obraz 7

Pro změnu v kanále

 

Kristýna:        Ten hajzl mě v tom nechal! Zbaběle zdrhne… Jestli má v sobě kousek člověka, tak snad přivede pomoc.

Eda:              Máma je pořád ještě otřesená, ale jestli se ten smraďoch zase objeví, tak já mu ukážu -            (provede chvat)  Kung-Fu – čínské bojové umění.

Kristýna:        (v žertu) To já vám můžu ukázat To-Fu!

Eda:              Co to je? Ukaž!

Kristýna:        (ukazuje) Tam! V batůžku!

Eda:              (přehrabuje se v batohu, postupně vyndavá na světlo světa různé předměty, v okamžiku, kdy mu zůstane v ruce papírový balíček, Kristýna řekne:)

Kristýna:        No, to je To-Fu.

Eda:              A to má být co? Plastická trhavina, nebo co?

Kristýna:        Ne, sýr, prostě sýr.

Eda:              My sýry nejíme, tady se všechno kazí, máma onehdá koupila hermelín a ten byl hned plesnivej. Nic tu nevydrží. Ani já už tu nemůžu vydržet, vlastně se taky začínám pomalu rozkládat a plesnivět, stejně jako celá společnost.

Kristýna:        Ale hermelín má na sobě vždycky plíseň.

Eda:              Vždycky, povídáš?

Kristýna:        No jasně, to je sýr s ušlechtilou plísní na povrchu.

Eda:              Jak může bejt taková plíseň ušlechtilá.

Kristýna:        No stejně jako vy, říkal jste, že celá společnost je zkažená a přesto jste z ní vzešel vy, se svými ušlechtilými myšlenkami.

Eda:              Jak to myslíš?

Kristýna:        To je jedno. Nemáte tu aspoň televizi?

Eda:              Televizi? Proč?

Kristýna:        Dávaj teď skvělej seriál. Přived by vás na jiný myšlenky.

Eda:              Televize manipuluje lidma. Podívej se na sebe – jasnej výsledek manipulace. Nechci se stát otrokem obrazovky jako ty.

Kristýna:        No jasně, otrok obrazovky, O. O. – to jsem celá já. Mimochodem, víte taky že jsou v těch bednách zabudovaný kamery a těma vás nepřetržitě sledujou?

Eda:              Kdo?

Kristýna:        (lišácky se usměje)  No, tamti nahoře –

Eda:              Jak to víš?

Kristýna:        devatenáctsetosmdesátčtyři!

Eda:              Co že? To je krycí jméno?

Kristýna:        Ne, rok mýho narození a taky mimochodem název jednoho románu.

Eda:              Románu?

Kristýna:        Jo, mám to řikat třikrát? Normální knížka. Četla jsem jí cestou do Londýna. A vedle mě seděl stejnej pošuk jako vy.

Eda:              A cos dělala v tom Londýně?

Kristýna:        Au pair.

Eda:              Ty ses prodávala!?

Kristýna:        I tak se to dá říct. Každopádně jsem neseděla na zadku schovaná v nějaký hnusný díře a nesnila o spáse světa. Možná by vám taky neuškodilo občas vylézt a podívat se jak to tam nahoře funguje.

Eda:              Nefunguje to! Já to vím.

Kristýna:        (na kameru) A co tahle hračka, ta funguje? Točíte tu zoofilní péčko s krysama, nebo večerníčka pro zlobivý děti?

Eda:              Natáčel jsem svůj projev k lidem – k takovým jako ty, abych je přesvědčil o smysluplnosti našeho jednání. O čistotě našich myšlenek.

Kristýna:        Aha, takže taky tak trochu manipulace, že jo?

Eda:              Pouze využívám zbraní protivníka.

Kristýna:        Neslyšíte kapat vodu?

Eda:              To je snad normální, v kanále.ko řikat třikrát? ození a taky mimochodem název jednoho románu.

Kristýna:        Kape vám to na stůl.

Eda:              (otočí se a vidí, že mu skutečně na stůl kape voda, kapičky začínají přerůstat v čůrek, čůrek ve větší proud...) Co to je? Co to je? Co zas tohle má bejt?

Kristýna:        Takhle začíná v Číně Tsunami.

 

 


Obraz 8 – Xylofon

Kde? V kanále!

 

Jarda:            Furt si nějak nejsem jistej že to byl ten pravej.

Láďa:            Co?

Jarda:            No že to byl ten pravej kohout.

Láďa:            Já myslim že byl, každopádně bych vo tom radši nepřemejšlel, tak co, je to hotový, můžeme jít dom, na tu ligu mistrů, ne?

Jarda:            Nebyl to ten pravej.

Láďa:            Proč?

Jarda:            Voda.

Láďa:            Kde?

Jarda:            V holinkách.

Láďa:            (Podívá se k zemi) Co teď?

Jarda:            Nevim.

Láďa:            Já taky ne.

Jarda:            Zdrháme.

Láďa:            Kam?

Jarda:            Ven

Láďa:            Ven?

Jarda:            Jo.

Láďa:            Rychle?

Jarda:            Jasně.

Láďa:            Kde?

Jarda:            Co?

Láďa:            Vercajk.

Jarda:            Tam.

Láďa:            Beru.

Jarda:            Fajn.

(přes scénu přeběhne uřícený Miloš, je celý mokrý, nevíme však zdali to co ho smáčí je pot či voda proudící kanalizací)

Láďa:            Vidíš?

Jarda:            Co?

Láďa:            Člověk.

Jarda:            Kde?

Láďa:            Tam!

Jarda:            Světlo.

Láďa:            Jdem!

(oba prchají směrem za Milošem)

 


Obraz 9 – Matouš 24/38

Je mi to opravdu trapné, ale nacházíme se stále v kanále.

 

Eda:              Mami, vstávej, je tu všude voda!

Erika:            (z mrákot) Co? Co?

Eda:              Voda, rychle pryč, valí se to sem všema otvorama.

Kristýna:        To jsem zvědavá co hodláte dělat.

Erika:            (vzbudí se) Třeba nás spasí poezie.

Kristýna:        No to se mi zrovna nezdá. Nemohla byste mě aspoň rozvázat, budeme mít tak rovný šance na přežití.

Erika:            Edoušku?

Eda:              Tak ji rozvaž mami. Celý náš plán je v háji. Kamera je v háji. Výbušniny v háji. Všechno v háji. A navíc já neumím...

Erika:            (Skočí mu do řeči) Hleď v zástup krys
co opouštějí loď.
Však nejsou bez naděje.
Tak zvedni nohu svou,
a i ty s nimi pojď.
Kurděje nekurděje.
V dáli se rudě slunce žhne
po hladině se krysí konvoj mhne.

Kristýna:        Co to je to mhne?

Erika:            To je básnická licence a nepřerušuj, děvče. Kde jsem to skončila? Ano,
Posilnil je na cestu
čerstvý sýr a rum.
Nožičkami kmitají,
plavou vstříc svým snům.

Eda:              Mami, já ale neumím plavat!

Kristýna:        Tak to vám nezbývá než se modlit!

Eda:              Zkusme to: Neboť stejně jako v těch dnech před potopou jedli a pili, ženili se a vdávaly se až do toho dne, kdy Noé vešel do archy, a nic nepoznali až do chvíle, kdy přišla potopa a všechny smetla, tak to bude i při příchodu Syna člověka.

Kristýna:        Amen! No vidíte, najednou vám je pánbůh vhod.

Eda:              Matouš, dvacetčtyři lomeno třicetosm

Erika:            Edoušek se chtěl stát knězem. A takhle to dopadlo.

Kristýna:        Káže víno a polyká vodu. Radši jste ho měla víc vodit do bazénu. Jó co se v mládí naučíš, v stáru, jako by najdeš, bye bye a tohle si beru sebou (natahuje se pro batůžek, který plave opodál, pak sama odplave pryč kanálem)

 

 


Dohra – Happyend

Stejná scéna jako při předehře; Kristýna s Milošem sedí na okraji kanálu.

 

Miloš:            Chtěl jsem přivolat pomoc! Nenechal bych tě tam!

Kristýna:        Už to neřeš Milošku, už je to za náma.

Miloš:            A co ty dva?

Kristýna:        Zůstali tam.

Miloš:            Utopili se?

Kristýna:        Já bych se o ně nebála, takový jako oni se dřív nebo později zase někde vynořej.

(pauza, je slyšet šplouchnutí)

Hlas Ládi:      Haló, pomóc...

Kristýna:        (na Miloše) Slyšíš?

Miloš:            Tam dole! (natahuje dolů ruku, vytahuje z vody totálně mokrého Láďu, Láďa má na krku stále zavěšenu brašnu s nářadím.)

Láďa:            Dík moc - (na Kristýnu) Neznáme se náhodou.

Kristýna:        Ani náhodou.

Láďa:            Podává Kristýně ruku. Já jsem Láďa -

Kristýna:        Kristýna.

Miloš:            Miloš:

Láďa:            - Mistr!

Miloš:            No dobrý!

Láďa:            - Dole!

(najednou se ozve z hloubi kanálu strašně nahlas Jardův řev)

Jarda:            Tak se tam nahoře nevykecávejte a dělejte něco. Jsem ve sračkách až po uši!

Miloš:            Po uši!

Láďa:            Po uši!

Kristýna:        Po uši!

 

Konece jsou všichni velmtlý a malý číním u ěsu z a



Poznámky k tomuto příspěvku
ztratila (Občasný) - 17.11.2005 > začínám číst. úvod autora mi přijde banální a pozérskej. postavy vypadaj docela nadějně, ale hned první dialog, to musí bejt hodně absurdní drámo, když tam postarší dělník kanalizací říká ty hovadiny o sýru a vesmíru - naživo to funguje? podle mě jako prostej text ne -
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 17.11.2005 > já teda vím, že divadlo je samo o sobě maličkatě afektovaný, ale tohle mi přijde takový až moc, až moc vtipný, až moc afektovaný, až moc o těch velkejch věcech -
Body: 3
<reagovat 
Bolivar (Občasný) - 17.11.2005 > To že ti přijde úvod banální je dobře. Splňuje to žánr. Absurdní drámo to moc nesplňuje... doporučil bych stať Martina Esslina The Theatre of Absurd. Já jenom abychom kritizovali s vědomím významu pojmu, který používáme. Jo jako prostej text to nefunguje, protože se nejedná o prostej text, ale o text plurimediální, určený divadelnímu ztvárnění.
Nějak nerozumím tomu, že divadlo je afektovaný??? Vadí ti na něm herci, kteří hrajou?
No každopádně tahle moje reakce je kapánek afektovaná. Píšu jí v afektu pro dosáhnutí maximálního efektu.
<reagovat 
mavis cruet (Občasný) - 17.11.2005 >

to je právě vono, víš, chlapíku:O))

 

jakej je to teda žánr, že si to může dovolit takhle plytkej, banální, vymazlenej úvod? i banalita může být samozřejmě tvůrčím prostředkem, mně to ale v tomhle případě nepřijde, přijde mi, že se to snaží dosáhnout dál než může... Je to až poříliš póza.

 

to tuším, že to není prostej text, jsou ale divadelní hry, které fungují i jako prostý text -  tohle ovšem v našem případě moc nefunguje, tak jsme jen chtěly vědět, jestli je to funkční jako celistvý kus. ale nezodpověděls...

 

Divadlo je afektovaný znělo skoro jako invektiva, že?: anobrž jde o to, že na divadlu jsou přirozená velká gesta, velká slova, neoperuje s takovým aparátem vychytýávek jako film, který si narozdíl od divadla může dovolit zkratku. herci nám nevadí, ztratile se někteří dokonce líbí!  

 

Tvoje reakce je afektovaná dost amatérsky, leckterej poeta strčil by tě levou zadní do kapsy než bys řekl "běž pro štafle" - je to jakási póza, nevim, zdali je to dobře bo špatně - 

 

ono to samozřejmě má hlavu a patu, ale je to prlný frází a klišé, není to opravdický, nejde to do krve. my jsme tuhle seděly s jednou mladou dámou v jedný kafárně a tam byly dva muži, dva martinové a ti si povídali: 

já jsem martin a jsem dobrej umělec z umprum. tady martin je taky dobrej umělec, taky z umprum - akorát že von je fotograf a já jsem sochař - echchchchchchchchchcchh  


<reagovat 
mavis cruet (Občasný) - 17.11.2005 > anžto my se ti nepleteme do výstavby textu, ono to má prostě hlavu a patu. to jo. druhá věc je, jestli je tak hrozně vtipný, že nějakej kanální Jarda filozofuje o sýru jako opilej komparatista... A je-li tahle klišoidní forma o lidech, co se bojí být být intelektuály (že se jára nebojí...) plnokrevná. pro nás dvě ne.  
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
1 2 3 (4)
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter