Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 21.11.
Albert
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Hořkosladký příběh
Autor: celej on (Občasný) - publikováno 15.12.2005 (22:32:04), v časopise 24.12.2005

Odkdy ji znám? Nemůžu si vzpomenout. Už v dětství byla součástí naší ulice. Chodci, co k nám zavítali, se podivovali, ale nám už to nepřipadalo zvláštní..

Jak se jmenovala? Alice, ale tak jí říkali pouze rodiče. Vždycky děsně šíleli, jakmile se neozvala na zavolání. Okamžitě vyběhli. Její matka se slzami v očích. Neustále se o ni bála. Prolézali každé křoví. Koukali pod všechny stříšky, do krabic a při tom hulákali: „Alice! Alice kde jsi?“

Brzy se pro nás stala rodičovská hledačka rutinou. Probíhala obden. Jediné, co nás pořád tahalo za uši, bylo jméno – Alice. Jako facka na tvář, s každým to škublo.

My ostatní děti ze čtvrti jsme jí říkaly, „Bláznivá palice“ nebo jen „Blázínek“. Vzpomínám si, že nám přišlo děsně vtipné rýmování Alice – Palice. Váleli jsme se smíchy.

Palici jsme nijak neublížili. Pořád byla duchem někde jinde. Nezajímala se o nás. Mysleli jsme si, že je děsně nafoukaná, ale jednou, mohlo nám být kolem sedmi let, přišli její rodiče.

Totiž naše posmívání jim určitě vadilo. Sami to s Palicí neměli lehké a naše legrácky a pokřikování jim nepřidávaly.

Pamatuji si ty okamžiky dobře. Muselo to být v létě, protože slunce opravdu pražilo, celý svět jakoby bledl pod tím náporem, a navíc se přidalo otravné lepkavé dusno. Naše parta si zrovna hrála a všichni jsme se zpotili, až se nám oblečení přilepilo k tělu.

Jako dnes vidím vážné obličeje obou dospělých ve výšce nad námi. Stroze řekli, že Alice není jako my. Není nafoukaná ani pyšná, ale vnímá věci kolem jinak. Proto se navzájem nepochopíme. Požádali nás, abychom na ni nekřičeli a nedělali si z ní legraci. Abychom si jí nevšímali.

Přes všechny snahy nemohli Palici ochránit před nevyhnutelným.

 

Co myslím nevyhnutelným? To je přece prosté. Každé dítě si rádo dělá legraci ze slabších. Své vtipy považuje za skvělé a jestli ho něco dokáže naštvat, tak je to žádná reakce. Každý musí přece dřív nebo později nějak reagovat! Rozbrečet se, utéct, nebo být naštvaný. Naschvály a zlomyslnosti se stupňují tak dlouho, dokud se malý neřád nedočká.

Palice nás naprosto ignorovala. Vymýšleli jsme krutější a zákeřnější pasti. Způsobovali větší bolest a náramně se bavili. Konečně reakce! Blázínek odcházel nešťastně domů.

Pravidlo druhé zní: „Dokud se nestane něco opravdu zlého, tak se pokračuje a jde čím dál víc do tužšího.“

 

Pravdivost můžu demonstrovat na jiné příhodě z dětství.

Jednoho jarního dne, kdy už bylo celkem teplo, ale rodiče nám ještě zakazovali sedat si na zem a sundávat mikiny, jsme si já a Kačenka hráli na řetízkové houpačce. Když jsme se houpali rychle, tak nás vzduch chladil. Kačenka chtěla větřík pocítit co nejvíc. Rozhoupával jsem ji víc a víc, ona se smála a vřískala radostí. Pořád volala: „Přidej, Přidej!“ Tak jsem houpal rychleji až lítala strašně vysoko.

„Ještě kousek a dotknu se nebe!“ křičela celá šťastná.

Vložil jsem do pohybu celou svou sílu a energii. Kačenka se s houpačkou vertikálně obtočila kolem tyče. Hrozně se lekla a pustila se. Vylítla do trávy, překousla si ret, zarazila dech a zlomila ruku.

Poprvé jsem tehdy viděl vnitřek sanitky. Strašně jsem se bál, co mi její rodiče udělají. Všude bylo hrozně moc krve.

 

Ptáte se, čím se Bláznivá palice tak lišila? Jaké věci vyváděla, čemu se kolemjdoucí divili? Ona dělala plno podivností. Měla svá různá období, kdy se maximálně soustředila na jakousi činnost. Vše ostatní se jevilo v jejích očích nepodstatné. Jedinou známkou vývoje u Blázínka byla právě změna aktivit. Zatímco my jsme rostli a různě se měnili, přibírali, hubli a tak dál, ona nic. Stále stejná postava i oblečení, pořád ten samý účes.

Ale vezmu to od začátku.

Když jsem slavil tak čtvrtý rok a vlastně ještě ani pořádně neexistovala parta, která spojovala děti z naší ulice, vídával jsem divnou holčičku sedět bez pohybu na zemi. Vydrželo jí to tak do šesti let. Sedávala různě; u stromu, u plotu, poblíž kolejí, na louce. Někdy přikládala ucho k trávě, jindy strkala nos k pampelišce.

Vybavuji si, jak na mě poprvé promluvila. Šel jsem zrovna s mamkou a uviděl ji ležet ne boku v záhoně. Zaběhl jsem k ní a zeptal se, co dělá. Bez sebemenšího hnutí mi prozradila, že „ten zvuk musí být slyšet“.

Z podobných hlášek se skládala celá její komunikace s okolím. Dlouho mi ještě nedocházelo, co měla na mysli.

Jasně, můžete říct, že nikdo neví co má blázen na mysli, ale co jsem ji stačil poznat, vím, že nebyla blázen. Jenom jak poznamenali její rodiče, „vnímala věci kolem jinak“.

Najednou, nikdo si nedokázal vysvětlit proč, přestala vysedávat. Středem zájmů se stalo krokování. Počítala na kolik krků je vzdálený strom od křoví, dům od domu, lampa od lamy, pampeliška od sedmikrásky. Zajímaly ji všelijaké vzdálenosti. Lidem nešlo její chování na rozum. Nejdříve se usmívali a vtipkovali; snažili se zjistit co vyvádí, ale Palice jim odpověděla nějakou ze svých šílených vět. Dospělí s touto zkušeností se už neptali, jenom si šeptali.

Důležitou se však stal aktivita, jež vyvíjela kolem dvanácti let. Začala prostě skákat. Stála na místě a hopsala. Někdy bez síly, nízko nad zemí a jindy ji to popadlo a zuřivě létala metr do vzduchu. Z dálky připomínala holčičku co si hraje se švihadlem. Zdejší si oddychli. „Konečně si hraje jako dítě,“ slýchával jsem. Když pak zpozorovali, že Palice skáče bez švihadla, říkali: „Ta má ale fantazii! Co nemá, to si vysní.“

 

Pak se to stalo. Pravidlo číslo dvě, jak jsem říkal. Naši partu štvalo, jak s ní naši rodiče soucítí. Úplně jsme nenáviděli, když nám ji dávali za příklad. „Nemusíš mít každou blbost,“ blbostí mysleli nějakou hračku, „podívej se na Alici, dokáže si poradit. Trošku se od ní přiuč.“

Zuřili jsme. Museli jsme se vybít. Plán byl prostý: znemožnit Palici, aby dospělí nepochybovali o tom, že je magor.

A povedlo se.

Házeli jsme po ní petardy, pořád na stejných místech, takže když šla kolem s rodiči, naprosto šílela. Myslím, že jsme dosáhli svého, ale nepřestali jsme. Až nakonec všechno přesáhlo meze.

Jednou na podzim, když si hopsala v parku, jsme ji přepadli, odnesli k řece a tam svlékli donaha. Náš plán pokračoval tak, aby to vypadalo, že se rozhodla jít vykoupat. V zimě to mohlo napadnout jen blázna. Hodili jsme ji do řeky a pak se scénář zvrtl. Kdybychom nebyli blbí, napadlo by nás to - nemá cenu se skrývat za dětství.

Jak by Palice mohla umět plavat? Nikdo ji nedokázal naučit ani zavázat si tkaničky u bot, natož pak nějaký plavecký styl.

Do vody se pro ni nikomu z nás nechtělo. Za takového chladna byste se taky rozmýšleli. Rozutekli jsme se pro pomoc. Naštěstí. Všechno šlo tak rychle. Mé vzpomínky jsou rozmazané. Slyším své tělo utíkat a oddechovat, místo vzpomínek jen rozmazané šmouhy.

Trvalo asi hodinu než Bláznivou palici vylovili. Chytla se nějakého dřeva a s ním uplavala kus po proudu. Mohla se utopit,

vytáhli ji naprosto promrzlou.

Jaký měla tahle událost dopad? Žádný. Neprozradili jsme, že se topila naší vinou. Naopak nás pochválili, že jsme ji našli. Ano, náš plán vyšel. Všichni si mysleli, že si Palice šla zaplavat sama od sebe.

Ale po ní se slehla zem. Chvíli ležela v nemocnici a pak se vytratila. Dnes už si umím dát všechno dohromady, a tak vím, že ji odebrali rodičům. Sociálka si myslela, že se o Blázínka nedokážou postarat. Dostala lepší péči v ústavu pro choré. Ta událost nás dost vzala. Její rodiče moc nevycházeli a když, tak celí smutní a sklíčení. Mysleli jsme si, že umřela. Byl to stín v  našich duších, o kterém se nechtělo mluvit. Děsivé tajemství naší party.

Léta se táhla a parta stárla. Už jsme si ani nebyli jistí, jestli se ta událost přihodila, nebo jsme si celý příběh vymysleli. Někteří z nás dokonce považovali samotnou Palici za smyšlenou postavu z vyprávění.

 

Tehdy mi bylo sedmnáct. Vracel jsem se domů, zrovna zacházelo slunce za obzor a pomalu se vpíjelo do země. Cestu jsem si zkrátil po kolejích. Stejně vlaky jezdily málokdy a z náspu byl neuvěřitelný rozhled. Díky němu jsem viděl krásnou dívku na louce u řeky. Měla neskonale dlouhé zlatavé vlasy a svůdně štíhlé tělo. Hrozně se mi líbila, ale neodvážil jsem se k ní přiblížit. Spěchal jsem.

Často jsem ji vídával takhle stát ve stejnou dobu. Chvíli jsem si dokonce myslel, že vnímám éterickou bytost, nějakou vílu.

Samozřejmě si domyslíte, kdo tam stál. Já jsem to však nemohl tušit. Stala se tíživou vzpomínkou, na kterou se člověk snaží nemyslet. Pojmenoval jsem ji jinak: Zlatokráska. I když jsem se dozvěděl, že se jedná o Palici, už jsem ji tak nikdy neoslovil. Moje čarovné Zlatokráska nebo později Alice připadalo jako jediné v úvahu. Pral bych se s kýmkoliv, kdo by ji nazval Palicí.

Schválně jsem začal vyhledávat cestu po náspu. Až jsem se jednou nadechl, všechno hodil za hlavu a sešel dolů na louku za ní. Bez hnutí pozorovala ztrácející se slunce. Nevšímala si cizích kroků.

Ještě jsem neměl tušení, ke komu se blížím.

Přistoupil jsem k ní a zeptal se, co na louce po večerech vyvádí. Otočila se a já si ji mohl celou prohlídnout.

Ztělesněná krása. Velké tmavé oči mě vsály, smyslné rty, co volaly po mých. Horní linka úst se ji trošku nadzvedávala a odhalovala bílé zoubky. Přišlo mi to děsně sexy. Nosila jednoduché černé šaty s nepatrným výstřihem. Mohl jsem jen tušit z křivek, a to mě dráždilo. Své dlouhé prameny vlasů si přehazovala přes ramena dopředu. Přerostlá ofinka dovolovala pronikat pohledům.

„Je to most!“ Řekla stroze a trošku nejasně. V tom okamžiku se mi vybavil malinký Blázínek s podobnými hláškami. Ještě chvíli mi trvalo, než jsem si v hlavě spojil krásku a malou Alici. Přece jenom jsem byl celý omámený. Odmítal jsem tuhle možnost. Vnitřní hlas volal po důkazu a proto jsem ji sledoval, kam půjde domů. Šla do domu Aličiných rodičů. Nebylo pochyb.

 

Ptáte se, jak příběh pokračuje? Hořce…

Chodíval jsem na louku k řece za ní. Pokaždé stávala na stejném místě u bachratých stromů. Připadaly mi jako přepité. Rostly na pomezí vody a země a říkával jsem si, že musí být plné vody. Připomínaly soudky. Kráska se k nim ubírala den co den při západu slunce a hrozně něco zkoumala. Z místa, kde stávala, se nezměněně zrcadlila ve vodní hladině. Párkrát jsem nad tím přemýšlel; jestli si vybrala místečko, kde je voda tak klidná, schválně.

Jak jsem tak seděl u ní, naučil jsem se vnímat krásu běžného podvečera. Celý dosavadní život jsem nějakým západem slunce pohrdal, ale jakoby se její krása odrážela do celého širého okolí. Pozoroval jsem, jak se zabarvovalo nebe. Modrá pomalu tmavla, začala nabírat nádech žluté a po chvíli se přidávala i červená. Prosvěcovala mraky na obloze. Jev působil naprosto snově. Musel jsem se ujišťovat, že mám otevřené oči.

Bez ní jsem už nikdy takové večery nezažil, i když jsme se snažil.

Pak přišlo něco zvláštního. Jako jeden z mnoha pozdně letních večerů jsem seděl v trávě, něco přežvykoval, a ona, Kráska, stála na kraji vody. Téměř se špičkami dotýkala hladiny. Slunce zapadalo a mraky třísnila červeň. Otočila se mým směrem a rozpovídala se: „Je to jediná možná cesta. Funguje jako padací dveře. Na okamžik propojuje a jakoby bosou nohou překročíš řeku po její hladině.“

Řekla mi něco v tomhle smyslu. Tehdy jsem nepochopil téměř nic. Netrvalo však dlouho a na nebi i nad jejími úmysly se vyjasnilo.

 

Ptáte se správně, ano, ještě předtím jsem já sehrál svojí odpornou roli v příběhu.

Koncem prázdnin přišel týden, kdy v kuse lilo. Alice i přesto chodila k vodě. Pamatuji si, jak se od deště promáčela celá louka u řeky. Všude samá louže. Zlatokráska měla naspěch. Utíkala, jak nejrychleji mohla. Nejspíš se chtěla dostavit v předstihu. Klopýtla a spadla do obrovské mokřiny.

Stopoval jsem ji, zajímala mě. Chtěl jsem do ní proniknout, dozvědět se, o co jí celý život jde. Kdesi uvnitř se mi zdálo, že zdánlivé nesmysly co vyprávěla, spojuje nějaký cíl. Ale tehdy, jak spadla do bahna jsem se neudržel.

Rychle jsem za ní přiběhl a pomáhal jí. Rukávem jsem stíral bahno z jejího obličeje. Celá se třásla zimou, jak byla promoklá. Černé šaty, které měla pořád na sobě, se ji přisály na kůži. Viděl jsem ji jako nahou. Něco mě popadlo. Podlehl jsem tlakům. Nemyslel jsem, ale uvědomoval jsem si, co dělám. Velmi dobře jsem to věděl. Ale ona ne. Nechápala…

 

Cítil jsem se děsně provinile. Alice se nedívala k nebi. Ignorovala mě i počasí.

Strhlo se obrovské nebeské běsnění.

Seděla v trávě vedle mě a klepala se. Bál jsem se odvést ji domů. Seděli jsme v bouřce uprostřed louky a v dálce práskaly blesky. Celou tuhle vzpomínku mám zabarvenou do světle modré barvy od blesků, jakoby snad ten podvečer neexistovala jiná barva. Sžíral mě obrovský nesnesitelný strach.

Z čeho? Z následku. Z mého jednání. Přesto jsem zůstal, seděl a díval se, jak bouří nebe. Víte, dnes té bouřce co nás s Alicí zastihla, přikládám jinou úlohu než onehdy. Považoval jsem ji za kulisu, ale dnes za zlobu. V mých vzpomínkách jsem tam nahoře viděl moře. Zvlněné a šílené. Sápalo se po mně obrovskými elektrickými chapadly.

Pozdě večer se Alice zvedla a šla domů. Nebránil jsem jí. Z vrcholků skal, kde stála naše ulice, jsem slyšel, jak volají její jméno. Ona šla a já zůstal.

 

Od té doby si strach nosím sebou pořád. Viděl jsem, co mě čeká, jestli se někdy přiblížím nebi. Spatřil jsem tu ukrutnou zlost.

Zlatokráska se opět dlouho neukazovala. Nedokážete si představit, jaký strach jsem měl. Bál jsem se i  dýchat nahlas. Neustále jsem čekal, že mě někdo chytne za rameno a odvede si mě.

Nic takového se nestalo. Za pár týdnů se Alice ukázala. Opět u řeky. Zahlédl jsem ji, jak v podpaží nese podivné věci. Raději jsem šel za ní.

Pořád jsem nemohl pochopit, co si s sebou nese. Připomínalo to dřevo na oheň. Nijak nezušlechtěné větve.

Ukázalo se, že si z pár hřebíčků a větví stloukla dvě chatrné plochy. Uchopila je do rukou a začala s nimi mávat. Ano, pokusila se vyrobit křídla. Vůbec se nestarala o jejich vzhled ani funkčnost.

Kdyby se alespoň pokusila o křídla jako Ikaros. Z vosku a ptačích per. Ne, ona měla těžké dřevěné větve.

Přišel jsem k ní a řekl jí, že s nimi nikdy nevzlítne. Odpověděla mi, že jde pouze o symbol, pravé nemůžu vidět.

Nedařilo se jí. Skákala a skákala a k tomu vší silou máchala, ale samozřejmě bezvýsledně.

Vzal jsem ji za ruku a řekl jí, že dokážu, aby se dotkla nebe. Chtěla vidět jak.

Zašli jsem k houpačkám, přesně k těm, kde se prolila Kačenčina dětská krev a já poprvé viděl sanitku zevnitř.

Zlaté vlasy vlály, ale žádný smích a radost.

 

Se svými křídly nepřestala trénovat. Myslel jsem si, že toho nechala, ale chodila pravidelně zkoušet, jestli to dokáže. Jednou jsem se vracel po kolejích a zahlédl ji na břehu s větvemi. Nemohl jsem věřit tomu, co jsem viděl. Levitovala asi dva metry nad zemí. Mohl to být klam, stál jsem tváří k zmírajícímu slunci. Opravdu jsem ji viděl na pomyslném mostu mezi zemí a nebem. Pomalu stoupala po sluneční záři. Pak se cosi stalo. Slyšel jsem, jak zapištěla a následně spadla do řeky.

Pamatujete? Neuměla plavat. Skočil jsem do vody a vytáhl ji.

Nikomu jsem nepověděl, že jsem ji zachránil. Lidé se nedozvěděli, že tam spadla. Stejně jako se nikdo nedozvěděl, co jsem udělal já.

Vy výsledku se mlčení jeví jako strašlivá chyba. Kdyby jí rodiče zakázali chodit k řece, všechno mohlo dopadnout jinak.

Nepřestala s tím. Pořád zkoušela, jestli dolétne až k oblakům.

Až jednoho dne zmizela. Nejdřív ji hledali rodiče, pak celá ulice, nakonec i policie. Já se usmíval. Myslel jsem, že se jí to povedlo, že dolétla do nebe mezi anděly, kam patřila.

Za týden našli její tělo v řece o pár kilometrů níž po proudu.

 

Proto stojíte na kraji skály?

 

Vidíte? To místo, kam chodila, je přímo pod námi. Tamhle stojí ty dva stromy. A dole jsou koleje, po kterých jsem se vracel z obchodu.

 

Nemůžete se vinit za její smrt!

 

Kdybych se ovládl, zůstala by andělem. Takhle ji už nebe nechtělo. Proto padala. Narážela o zavřenou bránu k nebesům. Kdo jiný za to může, když ne já?

 

Říkal jste, že se bojíte rozbouřeného nebe. Už vám nevadí?

 

Stejně by k tomu jednou došlo. Nemá smysl věci oddalovat.

Zapadá slunce. Ještě chvíli a bude přesně na místě, aby tvořilo most. Chci nahlédnout do ráje.

 

Vždyť to je bláznovství, ani Alice se tam nedostala!

 

To neříkejte, nevíte nic! Samozřejmě, že se tam nedostanu. Ani nechci. Co já chci - je pouze nahlédnout a zjistit, jestli je Zlatokráska mezi svými.

Podívejte! Už se sklápí padací dveře. Tohle je má chvíle. Můj okamžik!



Poznámky k tomuto příspěvku
Fleur16 (Občasný) - 15.12.2005 > Tohle opravdu stálo za počkání:):):):):)
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 16.12.2005 > Fleur16> To jsem opravdu rád. Prodělával jsem menší "krizi"..
<reagovat 
Lamarski (Občasný) - 16.12.2005 > Ta interaktivita se čtenářem mi moc nesedla - rušilo, přesto to bylo čtivé;)
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 16.12.2005 > Lamarski> Děkuji...ale ona to vlastně nebylo se čtenářem...ale s vyjednávačem:) Ale chápu...co máš na mysli
<reagovat 
Balcarka (Občasný) - 16.12.2005 >

Šel jsem zrovna s mamkou a uviděl ji ležet ne(a) boku v záhoně.

Jenom, jak poznamenali její rodiče, „vnímala věci kolem jinak“.

Počítala na kolik kr(o)ků je vzdálený strom od křoví,

chybičky :)

Z dálky připomínala holčičku co si hraje se švihadlem. to je moc pěkná věta i celá ta myšlenka

Za takového chladna byste se taky rozmýšleli. no, nevím, já osobně si nedokážu představit co bych v takhle vyhraněných chvílích dělala.

Děsivé tajemství naší party.to jo, to má snad každý, věci které se s člověkem táhnou od mala a on je nikomu neřekne.

 

Jinak: člověk si zavzpomínal na své dětství, sice jsou tam věci, které sem nedělala a ke kterým mě nic nevedlo, ale každý sme jiný. začátek je krásně nostalgický, vzpoměla sem si na to že jako malá sem seskakovala z co nejvíc rozhoupané houpačky a jednou sem si vyrazila dech...

další část, je hodně čtivá, ale člověk tak nějak tuší co se bude dít, což mi trochu ubíralo na příběhu. Líbí se mi, že na konci hrdina zapomíná na celý svět a jako jediný smysl považuje osud té dívčiny. A vůbec ten konec, jak je udělaný tak jinak :)

   Co se týče motivu dívčiny, která je jiná a trpí za to, lidi ji dělaj naschvály a problémy opravdu doporučuju Carrie-stephen king, není to tlusté, ale ty si to stejně nepřečteš co? :)


Body: 5
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 16.12.2005 > Balcarka> Děkuji..na chyby se samozřejmě mrknu a opravím je. Kinga? No nikdy neříkej nikdy:)...ale zatím mám fakt dlouhý seznam knih co chci přečíst.

<reagovat 
Rony Rubinek (Občasný) - 16.12.2005 >

Povedla se ti. Pro mě bezva, líbila, hezky napsaná, příběh zajímavý. A to hořkosladký nemusim.


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 16.12.2005 > Rony Rubinek> Ahoj ahoj, díky moc! Hořkosladkost odkazuje na písničku...proto ten název.
<reagovat 
Garrett (Občasný) - 19.12.2005 > Zdravím příteli, musím říct že tohle je delikatesa mezi povídkami! :) Vůbec nechápu jak to děláš, ale musím říct, že to děláš dobře! Docela rád bych vvěděl, z čeho všeho jsi čerpal svou inspiraci - to ještě probereme! ;) :D Klobouk dolů! Jen tak dál! Tvé múzy Ti závidím ;)
Body: 5
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 19.12.2005 > Garrett> Divil by ses jak prostá ta inspirace byla:)) Jsem rád že se ti líbila.
<reagovat 
maxima gali (Občasný) - 16.12.2005 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 16.12.2005 > maxima gali> těší mě, že se líbila
<reagovat 
 maxima gali (Občasný) - 16.12.2005 > DondedoG> inak fleur16... urobila (urobil) veľkú záslužnú prácu s hodnotením, prózu málokedy čítam (je to na čítanie dlhé), ale po jej doporučení... a neľutujem :)
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 16.12.2005 > maxima gali> Jsem rád, že si se do toho pustil a dočetl. Sám vím, jak je otravné číst něco nudného na netu.
<reagovat 
 maxima gali (Občasný) - 19.12.2005 > DondedoG> 

pustila a predpokladám, že sa toto dielko vyšlhá vysoko...

držím palce

 


<reagovat 
 celej on (Občasný) - 19.12.2005 > maxima gali> Promin:) Děkuji za držení palců...ale to že se povídka líbila mi dělá největši radost!
<reagovat 
Bílý Tesák (Občasný) - 20.12.2005 > Začátek a prostředek takový slabý.....Ale to zakončení nej excelentní, který to vlastně vytáhlo z takové té pitomé usmrkané nostalgie do úplně jiné sféry.
Nezbývá nic jiného ,než dát šest bodů.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 20.12.2005 > Dog.White> Díky, chápu co máš se začátkem a středem na mysli. Já se snažím vždycky psát na "konec" - a ke konci domýšlím příběh.
<reagovat 
 Bílý Tesák (Občasný) - 20.12.2005 > DondedoG> jo, jak se říká konec dobrý všechno dobré , ale kdyby to začínalo a probíhalo tak jako to skončilo, navrhl bych tě na Nobelovku.
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 20.12.2005 > Dog.White> Jen to ne! Viděl jsi co dostává Nobelovku? Když ji dostaneš za literaturu znamená to, že jseš úchyl:))
<reagovat 
 Bílý Tesák (Občasný) - 21.12.2005 > DondedoG> Jsem kulturní barbar, nevzpomínám si ani na jedno nobelovské dílo...Jenom úryvek jakési Rakušanky, co kvůli ní odstoupila polovina nobelova výboru.A to trochu úchylný bylo.
Myslíš, že o tvý úchylný není ? Řekni, to si tu postiženou rovnou znásilnil, nebo si ji jen tak lehce poošahával ?
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 21.12.2005 > Dog.White> Rovnou znásilnil:)))
Zkus si přečíst Plechový bubínek...
Nebo Svět podle Garpa...kde ženská souloží s vojákem, který se v důsledku zranění vyvíjí pozpátku k miminu ( ikdyž Irving nobelovku nemá)
Rakušanka je taková třešnička na dortíčku:)
<reagovat 
zirael (Občasný) - 21.12.2005 >

Velice... působivé. Musím se přiznat, že nad mé očekávání. To dobré: Uměřený jazyk, akorát plynoucí vyprávění, slušná zápletka (obzvlášť ta pointa Takhle ji už nebe nechtělo). Vtáhlo to + taková ta melancholie po dětství, co se málokdy podaří dobře napsat. To horší: Jako bych to už někde četla. Předeším scéna s rodiči, co pravidelně hledají dítě (tuším Šabach - Opilé banány. Bylo to tam skoro doslova.) To špatné: Sebevražda! Proč? Pro text samý i pro pointu zhola zbytečné a neodůvodněné. Docela mi to zkazilo výsledný dojem.

 

Celkově velice slušná práce a v kontextu tvé tvorby i Totemu nadprůměr.


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Emmet_RAY (Stálý) - 21.12.2005 > zirael> pročpak mi přišlo avi? ne že by mi vadilo, ostatně tuto povídku mám rozečtenou a mám v plánu k ní taky něco napsat, byť se můj názor bude od tvého pravděpodobně lišit, soudě podle mého prozatímního dojmu
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 21.12.2005 > zirael> Děkuji hlavně za rozbor. Tyto kritiky pomáhají nejvíc.
Zrovna od Šabacha jsem četl jen ty Opilé banány a jako na potvoru přemýšlím po kom se tam rodiče scháněli. Asi po němém klukovi? Jo to možné...rozhodně jsem to nedělal úmyslně. Jen jsem se snažil dotvořit Alici rodiné zázemí.
A sebevražda? Máš pravdu..je v příběhu trošku nadbytečná, ale bez ni bych to nebyl já:)) Navíc mě v průběhu psaní napadlo udělat z hospodského vyznání..vyznání před smrtí. Přesto tuhle námitku rozhodně beru.
Děkuji.
<reagovat 
 zirael (Občasný) - 22.12.2005 > Václav Mráz> avi přišlo z kolegiálního respektu a taky že mě zajímá, co k tomu řekneš.
<reagovat 
 Emmet_RAY (Stálý) - 22.12.2005 > zirael> ta otázka byla spíš řečnická, až k tomu něco řeknu, tak ti řeknu ;-)

mimochodem - dneska jsem s tebou jel vlakem - viz pozdější osobní zpráva
<reagovat 
 Emmet_RAY (Stálý) - 24.12.2005 > zirael> se nakonec docela shodneme

ale autorovu povídku "Víra v lék" mám radši - ta kdyby se přepracovala, tak..
<reagovat 
Emmet_RAY (Stálý) - 24.12.2005 > já se taktéž musím přidat s chválou, slušný příběh - ostatně takovéto zápletky jsou na povídku tohoto rozsahu mnohdy nejvhodnější

zpočátku mi vadily občasné "autorské proslovy" - ale oprávněnost jejich existence dostatečně potvrdil závěr a právě proto bych s výtkou Zirael ohledně nepatřičnosti sebevraždy moc nesouhlasil

opět jsou tam drobné stylistické nedostatky.. nebo ani ne tak nedostatky, jako spíš věty, které by se určitě daly formulovat lépe (např.: "Ale tehdy, jak spadla do bahna jsem se neudržel. Rychle jsem za ní přiběhl a pomáhal jí. Rukávem jsem stíral bahno z jejího obličeje. Celá se třásla zimou, jak byla promoklá. Černé šaty, které měla pořád na sobě, se ji přisály na kůži."). Chtěl jsem pochválit zlepšení gramatiky, ale jak tak koukám na úsek, který jsem citoval, tak i tam by se našly mušky, každopádně už je to na tolerovatelné úrovni

uvítal bych trochu stručnější retrospektivní část - trochu moc se, dle mého názoru, babráš v popisování jejích bláznivin z dětství, myslím, že čtenář by podstatu její vyšinutosti pochopil i dříve

ale jo, časák dáme

Body: 5
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 24.12.2005 > Václav Mráz> Děkuji...dobrý dárek pod stromeček:))
Zrovna v té citovné pasáži jsem se oprvdu babral...nechtěl jsem z toho dělat perverzárnu, přesto jsem potřeboval, aby si to čtenář vysvětlil správně.

Jo jo retrospektiva...pomalý nástup děje..

Rozhodně jsem rád za tvojí kritiku.
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 25.12.2005 > Obdržela jsem redakční avízo, přečetla.

Souhlasím, že se jedná o nadprůměr současné zdejší i autorovy tvorby. (Proto 5). Upozorňuju na:

+: uměřený jazyk a kultivovanou formu
+: uměřený příběh bez logických klopýtání
-: absenci originality i naléhavosti u příběhu
-: příliš užvaněného vypravěče
-: konec, sebevražda, klišé




Body: 5
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 25.12.2005 > Ztratila> Děkuji za rozbor i čas strávený přečtením.
Nechápu 5 bodu v případě, kdy základní základní pilíře povídky: originalita, vypraveč a konec ti nepřišli dobré(neoriginální)...
Asi takzvaný Domino efekt prvního názoru...
<reagovat 
annandale (Občasný) - 26.12.2005 > Mne narozdil od Ztratily pribeh zaujal svou originalitou a nalehavosti. Jeho skutecna originalita totiz tkvi v tom, ze tema autismu, potazmo vztahu zdraveho kluka a autisticke divky, neni zpracovano senzacetichtive, vulgarne, ale adekvatne, citlive, (misty i pateticky, ale to je uz spise otazka osobnich meritek). Libi se mi otevrenost s jakou sel autor i o do veci, ktere jsou tabuizovany, ale ktere se v realu deji. (eroticka pritazlivost, sex s clovekem, ktery je fakticky pro sve postizeni sexualne zneuzit)
Ten pribeh JE nalehavy, jelikoz je o lidskosti a snaze pochopit a prijmout (a take snaze milovat) nekoho, kdo zustal na okraji spolecnosti.
Je to ciste romanticky pribeh o rozporu mezi snem a realitou. (laska je neuskutecnitelna, svet divky temer nedostupny)
Z tohoto duvodu ani sebevrazdu v tomto pribehu neni nutno odsuzovat jako klise. Patri tam, je uveritelna a na urcite vrstve je take symbolickym....a na hlubsi vrstve dokonce nutnym vyustenim.
Otazka by totiz mohla take znit: Je klise napsat v dnesni dobe romanticky pribeh? Jsem presvedcena ze ne. (Uz ta otazka sama je klise.)

Jinak jiste vyhrady by byly, ale oproti celkovemu vysleku jsou to drobnosti tykajici se spise vypilovani textu.
Body: 5
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 26.12.2005 > annandale> Děkuji. Přiznám se, že jsem takový to rozbor ani nečekal:) A pokud bych měl pokračovat v odhalování...Alici jsem nepsal s jasně definovanou nemocí. Když se na to koukám, tak opravdu se jedná o Autismus.
<reagovat 
Sí... (Občasný) - 26.12.2005 > Mně se líbila, píšeš moc hezky!
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 26.12.2005 > Sí...> Jsem rád, že se líbil můj koncentrovaný předvánoční sentiment:)
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 27.12.2005 >

Autor: Nejde o domino efekt, jsem schopná vytvořit si názor sama za sebe. Myslím si, že se jedná o nadprůměrný text v kontextu místní i tvé tvorby, měla jsem tedy na výběr pouze 3 způsoby hodnocení: 4, 5, D. Zvolila jsem prostřední možnost: za 4 bych musela najít nějaké výraznější zadrhnutí - a to jsem nenašla. Ale ani mi nepřišel dokonalý, proto bez D. Myslím, že by se daly najít i jiné a významnější pilíře povídky, než které jsi vyjmenoval. Vypravěč – ten je v pořádku, jen příliš upovídaný. Je třeba škrtat, hodně škrtat. Všechna ta omáčka navíc, “rozumy”, to textu nepřidá, působí to spíš kontraproduktivně. Pokud napíšeš text, proškrtej ho. A až bude úplně hotov, nech ho den dva uležet, přečti znovu a zase – škrtej. Pak koukni, která verze je lepší. A zkus to třeba někomu ukázat – obě verze.

Originalita – skoro se mi chtělo napsat, že dnes už málem nejde být vyloženě originální. A nebo taky jo – četla jsem třeba novelu, jejímž vypravěčem bylo potracené embryo, ale byla to (nepříliš překvapivě) hodně špatná novela. Nejde o to být originální za každou cenu – spíš se vyvarovat určitých notoricky omletých postupových a vyprávěcích schémat.

Pointa je už jen třešinkou na dortu. Nezachrání ale všechno. Pokud mě text něčím zaujme, jsem ochotna odpustit mu jakýkoliv konec.

annandale: Lze ustoupit u naléhavosti: tady může působit subjektivita, třeba jen nejsem k tomuto typu textů dostatečně přístupná.

Originalita: Netroufla bych si automaticky každý text, zachycující snahy okolí najít cestu k duševně jinakému jedinci (a nebo naopak), nazvat originálním, protože ono jich už dnes není málo a v drtivé většině nebývají vulgární. (Ačkoli pokud můžeš nějaký jmenovat, ráda se nechám poučit.)

Přiznám se, že mi tu při čtení na mysli netanula ani tak originalita, jako jedno z postupových schémat Rony Rubinek: je křehká, slabá a šup – zase ji zneužili. Sebevražda je jistě silné téma životní i literární, ale v tomto případě bylo pro mě zpracování příliš mělké a sladkobolné, než aby jako klišé nevyzněla. Jinak bych se zdržela všech chytrostí o sebevraždě, snad jen – ona to je volba, jedna z možností, nikoli jediná.

Samozřejmě by mohla zaznít otázka, jestli je klišé napsat romantický příběh. Pokud někdo takový příběh napíše, nikdo mu za to pravděpodobně uši neutrhne, nemůže ale čekat, že mu všichni padnou k nohám, obdobně jako kdyby napsal krvák, detektivku, nebo srovnávací studii.


 


<reagovat 
 celej on (Občasný) - 27.12.2005 > Ztratila> Ježíš...
Opět a zase...
<reagovat 
annandale (Občasný) - 27.12.2005 > Ahoj Ztratila, dekuji za odpoved a avizo. Rozhodne se nepru, kazdy ma svuj pohled, tak zasun ty tlusty drapky :-)
Ja jsem si pouze troufla rict ze je pro me ten pribeh originalni (nikoli tema, to jiste ne). Ty sis to ze sve vlastni sire rozhledu a znalosti (to neni mysleno ironicky) netroufla,(a poprve ani nezduvodnila, jen jsi vypsala stroze par bodu, coz mi prislo nefer). That's it. Nic min, nic vic.
A take napriklad neznam Rony Rubinek (nekdo z mistnich?) ani jeji/jeho postupova schemata a i kdyby, nechtela bych se do problematiky ponorit tak daleko aby mi tanul/a na mysl pri cteni povidky nekoho uplne jineho.
Kazdopadne diky za vysvetleni tech peti bodu, myslim, je to bude pro autora i ostatni zvidave prospesnejsi. Pekne svatky, annandale.
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 27.12.2005 >

Stručně: Nepřu se. Přijde mi přirozený, že máme na věc každá jiný – totiž svůj vlastní - názor: ty ho za originální považuješ, já ne. Přiznala jsem mu jistý kvality, i to, že můžu být zaujatá i tím, že mě tenhle typ prózy neoslovuje. Mám ráda syrový, odprožitý, jazykově šťavnatý věci. Není ale třeba robit z toho kovbojku, taky přeju hezký svátky.


<reagovat 
ztratila (Občasný) - 27.12.2005 > Měla jsem dojem, že se ptáš. Odpověděla jsem, stejně tak ann. alles. nevzrušuj se.
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 27.12.2005 > Ztratila> Nemyslel jsem to ve smyslu, že "podáváš další reakci". To ne, jsem rád za každou reakci.
Opět zase...jsem myslel to, že jako pokaždé něco nahodíš, pak začneš upřesnovat a upřesnovat a tak do nekonečna. Až ve stínu tvých upřesnění to je něco úplně jiného.
Jen bych prostě uvítal názor, který zůstane od začátku pevný...abych věděl na čem jsem.
<reagovat 
zirael (Občasný) - 27.12.2005 > Trochu jsem v poznámkách šmírovala annandale a tak jsem se dostala znovu sem... K povídce ti už neřeknu nic novýho, ale být tebou bych tolik nešila do Ztratily, tím méně do konzistence jejích názorů. Už její první poznámka byla - aspoň pro mě - pochopitelná a výstižná a její další poznámky (které tu první pouze rozvíjely) vznikly v domino efektu tvých reakcí (podrážděných). A hlavně: řekla v zásadě to samé, co já jsem ukecanějším způsobem řekla výše. Jen ty reakce na naše poznámky byly odlišné..., což mě prostě mrzí:-)
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 27.12.2005 > zirael> Nejsem podrážděný. Já vaše kritiky vnímal jinak..ale nedej..já jsem rád za každý názor a vážím si ho.
<reagovat 
Rafael (Občasný) - 21.3.2006 > Konec je opravdu skvostný. Nevím, co bych vytknul ostatním částem, nic mě nenapadá. Je to hold příběhem samotným. Asi bych souhlasil se Ztratilou a trochu proškrtal, ale ve tvé kůži by se mi to nedělalo lehce a asi bych se k tomu neodhodlal. Nemůžu ani posoudit, jestli se tady na totemu jedná o nadprůměr, protože to je 1.povídka, co jsem tady přečetl.
Body: 4
Doporučil 
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 21.3.2006 > Rafael> Jsem rád, že se líbilo a chápu, že začátek se může zdát dlouhý, ale... já si myslím, že bez takového popisu by to celé přišlo o štávu. Samozřejmě je to na posouzení čtenáře, jestli to přišlo nebo ne (o tu štávu), ovšem máš pravdu, že by se mi škrtalo sakra těžko:)

Povídek na totemu je plno (stačí si vybrat) a co je tady nejhezčí, je že totem autorům pomáhá se zlepšovat.
<reagovat 
Vespa (Občasný) - 2.5.2006 > nebudu číst kritiky, ju...asi ti už všechno řekli, ale možná něco nepostřehli :)

1) strašně se vykecáváš...stručnější by to bylo působivější

2) jinak upadáš dost do patosu...trocha odosobnění by možná neškodila... dát "vypravěči" nádech většího ztracení se z reality

3) stylistické chyby, co máš tady, jsem už v novějších dílech nezaznamenala, tak to je zbytečný, žejo :)

4) je to fajn...čte se to opravdu dobře, ale už máš lepší, tak což
Body: 4
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 2.5.2006 > Vespa> řekli mi toho hodně ale už si to moc nepamatuji... jo říkali, že je to dlouhé a jiní že to tak má být...
Patos: celkem si ho uvědomuji i když dneska už je těžké rozpoznat pořádné rozdíly a řídí se to podle citi každého...
Kolem stylistiky... budu vděčný za jakoukoliv ukázku co ti vadilo... lépe si pak uvědomuji danou chybu.
Já osobně mám zrovna tuhle celkem rád...:)
Dík
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter