|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Šílenství z Dokonalosti Miloše Autor: romann (Občasný) - publikováno 7.1.2002 (15:01:16)
|
| |
Nejprve se mi zvýšilo vnímání Boha při poslechu Súfismu, cítil jsem velkou blaženost, radost a vědomí v jednom nádherném proudu pocitů.
Takto rozvibrován jsem zjistil, že jen tak neusnu, bezmyšlenkovitě jsem sáhl po obávaném nástroji Bohů, při hudbě postupně sílilo božské vnímání, zavolal jsem Mistra Krišnamurtiho, který se mi nedávno objevil ve snu, kde mě vytáhl ze zmatku a myšlení a našel mi nové pracoviště u počítačů. Příjemně mě překvapila jeho „lidskost“ ( přívětivost, jemnost, láska a pocit duševního soucítění ) dokonale skloubená s Božskou vznešeností a nadhledem. Říkal mi, že mě postupně provede všemi částmi božského vědomí, jeho tisíci a jednou komnatou ve kterých žije a věčně tvoří. Zatím to prý byly jen některé náhledy přes matné sklo. Podílel se i na silné transformaci J. Krišnamurtiho (1895 – 1986). U mě to má být podobné, jen rozdělené do menších etap a v delším období.
A jak řekl, tak začal i činit… Postupně se rozbíhal stále silnější proud pocitů a vizí. Nestíhal jsem si ani uvědomovat jak silně už jsem v meditaci. Už jsem si na okamžik myslel, že to nejsilnější už mám za sebou, ale jak se v zápětí ukázalo, byla to jen rozehřívací fáze, ovšem jako jedna silná meditace. Další a mnohem silnější „vlny“ Božského víření teprve následovaly. Nejprve však perfektně propraly mojí osobu, konání, myšlenky, představy-iluze, strachy a zbytečné omezení, návyky. Cítil jsem se jako nahý, bez těch stísňujících a omezujících slupek ega, se kterými jsem se tak dlouho ztotožňoval a považoval je za důležité. Nemohl se před sebou a hlavně před nekonečným Bohem nikam schovat, všechny iluze a záměry byli ihned a neomylně prohlédnuty, pozbývali smysl. Pociťoval jsem strach z nepojmutelnosti Dokonalého, vlastně šok z totálně jiného pohledu na realitu. Egu taky až nesnesitelně vadilo, jak je najednou tak směšně malé a hloupé. Jeho názory a podněty k čemukoliv naráželi na ohromnou sílu a nadhled Boha, který jedná z nekonečného okamžiku a ze ztotožnění se se vším. Než jsem si stačil uvědomit, co se děje, pohltila mě další vlna nepopsatelné Dokonalosti a Jinakosti. Uvědomoval jsem si naplno, že celý vesmír je pouhou představou Boha, virtuální realitou s mnoha vědomími a světy v jedné celistvé hře, v nekonečném proudu prožitků, představ, forem bytí a projevů Nekonečného Bytí. Ty pocity byli umocněny nadrealisticky živými prostorovými vizemi, které byli spojeny se silnými pocity a ještě umocněny vnitřní hudbou, zvuky vesmíru v nádherné symfonii, ale tak zvláštně Jiné, odosobněné, že se v tom totálně ztrácela i má, zdánlivě pevná individualita s představou jednoduché reality… Vše je nepochopitelně Jiné…
Viděl jsem, jak tapety vytvářely prostorové tekoucí obrazce, najednou začaly být i zajímavě barevné. Zároveň jsem vnímal i prostupnost všeho, že hmotná realita je pouhým promítáním vjemů. Že je „pevná“ , je pouze navyklým pohledem na ni. Ona je však živou, neustále proměnlivou představou, existuje jako součást vědomí.
Ve tmě jsem viděl mlhoviny a z nich se vynořily hvězdy. Najednou byly všude kolem a začaly se točit do spirály.
Zjevil se mi ATON jako oslnivě zářící proud koncentrované energie celého vesmíru, na něm v prstencích obíhaly jasně červené a modré paprsky, jako symboly dvou polarit. Ta ohromná síla mě až děsila, to je generátor Všeho!
Zavřel jsem oči a vnímal, jako bych měl v hlavě jasné proměňující se fraktály koulí a tunelů jasných barev a složených z nekonečně malých a jasných dílků. Bylo to úžasně krásné, zároveň neuvěřitelné a chvílemi až šílené. Nepojmutelné, nepochopitelné a téměř nevstřebatelné. Prožil jsem i pocit ztráty vnímání těla, nastoupila svoboda a otevřený prostor do všech stran, pocit je to zvláštně nádherný. Ztratila se tím však další navyklá jistota, což byl další šok pro ego. Byl jsem po chvíli rád, že ho zase vnímám, ale vlastně jsem se cítil stále mimo něj. Mé vědomí prostupovalo vším, a tím jsem byl, tělo mi připadalo jen jako neohrabaná hadrová loutka.
Silná transformační energie mě doslova drtila téměř celou meditaci, spodek hloupého myšlení chvílemi skoro šílel z téměř nesnesitelného tlaku energií, které bouraly všechny staré iluze a omezující představy i s navyklými pocity a jednoduchým vnímáním. Jakoby se pohled na vše otočil o 180° a překlopil do jiné dimenze. V extázích a zrychleném proudu Božské Hyperreality jsem se téměř ztrácel, byl jsem skoro úplně mimo sebe, bez individuality, mimo známý čas i prostor. Ve světě úplně odlišných zákonitostí a pocitů. Vše se odehrávalo jako postupně, zároveň nepopsatelně naráz a bylo to roztažené do věčnosti. Stal jsem se věčným proudem stále se proměňujících prožitků. Nic nebylo pevné, vše se proměňovalo do nečekaných forem a pocitů, neustálé ohromení novým, nepoznaným, avšak v podstatě stále týmž. Připadalo mi to nekonečné, že už se z toho nikdy nedostanu, že už nebudu „normální“. To mě děsilo a rozhazovalo.
Myšlení to nebylo absolutně schopno pobírat, bylo vykolejené, sevřené strachy, šokované, zatlačené Dokonalostí Boha. Snaha namluvit si, že je to jen virtuální halucinace mého ega vedla k silnému procítění, že jádrem mě je cosi neuchopitelně silného, nepojmutelného a neuvěřitelně dokonalého. Zároveň jsem věděl, že je to jen silný proces a šok pro vytržení ze starého vědomí. Nutilo mě to však prožívat naplno, věděl jsem, že nezbývá, než vše přijímat, jak to přichází. Nešlo před tím uniknout. Nebylo kam, všechny myšlenky a touhy do něčeho uniknout byli v zápětí zrušeny neúprosnou majestátností a nadhledem Boha. Ego svírala jeho nedokonalost a malost. Nezbývá mu než pokorné přijímání BOHA a smíření se se svou rolí ve věčné Hře.
Ráno se vše rychle a nečekaně zlidnilo, zůstával však mírný pocit „Nekonečna za vším“.
Změnilo se mi prožívání života. Začal jsem být uvolněnější, prohloubilo se mi soucítění a vnímání pocitů druhých. Lehce se mi projasnily pocity a vnímaní. Zesílil se ve mě pocit nového vědomí, jakoby mě zevnitř jemně roztahuje a propojuje s Věčným Bytím.
Pozn. Zápis z meditace prováděl až po několika dnech. Znovu si uvědomění prožitého ho znovu uvádělo do extáze. Ponořil se do Boha znovu přes 60 procent a v tom stavu již nemohl psát, jen vnímat…
|
|
|