Rorýsi svůj stín nechali na zemi prý že byl příliš těžký vypráví se že za trest musí za letu všechno krouží celý život v nepočetných hejnech za letu spí probouzí se za letu a než otevřou oči jsou už o nějakých 100 metrů dál za letu jí a jejich trávení je stejně rychlé jako jejich sny můžou pít jen když zaprší a táhnou za deštěm někdy i několik dní přemýšlí za letu jen málo jsou intuitivní milují se za letu někdy jen z nudy a překotně milují doteky protože dotýkání jim připomíná ztracenou půdu pod nohama příliš nízko u země se létat bojí bojí se totiž vlastního stínu přestože podvědomě po něm všichni rorýsi touží znají stíny mnoha velkých věcí tam dole tradují dokonce příběhy o stínech některých tzv. dějinných událostí ale svůj vlastní stín neznají vypráví se že ten kdo by se odvážil tak nízko až k zemi ten že by svůj stín možná uviděl do nejjemnějšího detailu taky se ale tvrdí že by neviděl ve skutečnosti nic vždyť i stín je neustále v pohybu když se má narodit rorýsí mládě musí samička rorýsa letět až kam jí síly stačí tam nahoru k nebi a když cítí že dál už nemůže – a dobrá rorýsí samice vyletí opravdu vysoko – snese za letu vejce už nemůže od té chvíle pro svého potomka udělat nic vrací se k hejnu vejce padá dolů za nějakých dvacet sekund se mládě rorýsa musí proklubat na svět musí otevřít oči musí roztáhnout křídla a musí nabrat svůj první směr to všechno musí už teď rorýsi jsou za letu mladí v produktivním věku zestárnou a jednoho dne za letu rorýs zemře to je ostatně pro rorýsy vůbec veliká záhada rorýs který zemřel se nepozorovaně vydělí z hejna a klesá prý už docela pomalu níž a níž a níž pověst praví že se na konci letu setká se svým stínem někteří rorýsi tomu nevěří další se toho k smrti děsí některé to dokonce uklidňuje ale jistě to neví žádný z nich rorýsi vlastně možná celou dobu ani neví že
