Dnes je tak dusno
a nebe je pokryté mraky.
V mém nitru vězí už jen pusto,
chci vylétnout nad oblaky.
Chci odsud pryč,
do nádherné říše fantazie.
Tam neexistuje smutek a nenávist,
nikdo tyto vlastnosti nezná.
Cítím se teď jak volný pták,
a dívám se jak létá.
Je mi však i tady divně,
vše končí a najednou hyne.
I fantazie tísnivá tak bývá
a realita se opět ozývá.
Vše šedne i nebe zář,
vše umírá a ptáčkův řád.
Peříčka létají tu vzduchem,
bez života, chci pryč, honem!
Utíkám, ale nevím kam,
nic nekončí, jen prázdno je tam.
Mlha zakrývá mi zrak,
a do očí mi vítr fouká prach.
Pocity nejdou vyslovit,
ani už nechci mluvit.
Dívám se němě okolím,
za ty sny teď krutě platím.
Jdu tmou, kterou mám tak ráda,
noc přece tolik miluji, tu nehaní zrada!
Vše skryje pod svůj černý háv,
bojí se jí každý, kdo nechce znát.
Ta noc zahojí ty nejhlubší rány,
rány v nitru utržené.
Vždyť ty rány v duši,
se hojí tak těžce...
|