|
Co jsem měla,
to jsem zahodila,
co jsem chtěla,
bez toho bych byla,
v očích smutek,
velká bolest v duši,
je to kruté,
není, co mě vzruší…
Viděla jsem,
co je na povrchu,
padám na zem,
mám studenou sprchu,
co má cenu,
vnímám nyní jinak,
princ chtěl ženu,
jež dá víc než syna…
Refrén:
Brečet nad rozlitým mlékem
má lásko neuznávám,
a to nezmění se s věkem,
i když to se mnou mává…
Vím, že láska není vděkem
a do těla mi dává…
To teda dává…
Slavík, růže,
pro mne obyčejné
dary muže,
tuctové a stejné,
on jim pro mne
svobodu vzal jejich,
a mně skrovné
přišlo to – raději
bych se nyní
asi neviděla,
čisté špiním,
ten, kdo nevydělá,
byl pro mne vzduch,
moh´ mít všechny ctnosti,
zbývá mi puch,
od hostiny kosti…
Refrén:
Brečet nad rozlitým mlékem
má lásko neuznávám,
a to nezmění se s věkem,
i když to se mnou mává…
Vím, že láska není vděkem
a do těla mi dává…
A nepřestává…
|
