Voní les, hlava rychle zapomíná město,
zpívají kopce a tělo setřásá prach.
Tleskám cestě rozběhlé ode mě k obzoru
až tam, kde se nechá zmáčet potokem,
neposlušným.
Padám do mechu a sním
Zase vidím tebe,
přes spuštěnou záclonu slibujícího okna.
Z duše sklouzne mrak
a vychutnávám poslední kroky
k odmykaným dveřím,
a pak
upíjím tvá ústa,
a nežízním
Obloha nabízí nekonečné menu,
z oblaků tvých rukou dotyky
hladí.
Za hlavou vlní tráva uspávací skladbu.
Jsi blíž než doufat jsem směl.
Vítr šeptá tvým dechem
skrz větvoví našich propletených těl.
|