Pulsující nenasytnost letního večera

v sobě na chvíli ukryla nás,

po krátkém zaváhání

na špičkách mých zvlhlých řas,

propadáme se dál v objetí stmíváním.

 

Schoulená ve Tvé náruči,

v dočasně půjčeném bezpečí,

chytáme spolu kapku naděje,

co v beznaději je. 

Osaměle stéká mi po dlani.

 

Je to dost, anebo málo?

Už jen v obrysech Tě ochutnám,

než si mě bezduchost příštích nocí,

jak hadrovou panenku,

vezme zase na spaní.