Má pole před podzimem

přikryl cizí stín. Do toho,

zavři oči, obětuj vše,

uteč s ním!

Mezi blázny lépe můžeš sebe předstírat.

Já na klíně houpu potrhaná srdce

loutkám bezbranným.

V lesklých střepech noci

věrný komparz s nimi spí.

Jak tebe mi kdy odpustí?!

Když dopitý je cíl,

šelmy vylézají ze svých stínů,

trhají si ze mě

zase o kus víc.

Ještě k nim úplně nepatřím.

Žít čekáním na smrt

nemáš právo po mně chtít

převlékat si životy,

dle přání

svých princezniček sobeckých!

Dál na odpíranou hraj si sám.

Až přijde sklizeň…

snad víš, žes zasel hurikán.

Že každým dnem

graduje intenzita míjení,

už ani neotvírám

smutnou sbírku zdejších ztrát.

Pro přesný překlad ticha

zapomínám

každý pohled, smích i pláč.

Nezbývá než jít dál.

Napnout jiné plátno. Uvěřit v nový rám.

S jarem chytit si vlak do Provence,

v náruči Van Goghových slunečnic

znovu klidná usínat.

Pořád věřím na úplnost DVOU

a jedno bezvýznamné slovo.

Dnes ještě budu muset sama spát

… snad se brzy rozední.