|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
" Jsem pěšec. Sám v černobílém poli. Jen takřka nedozírné dálky na obzoru mi cloní rozmlžené postavy. Bílí ! Ale ještě jsou daleko. Co v nich mám vlastně očekávat ? Zlí, špinavě čistí, beze špetky svědomí, bílí..Ale vždyť bíle svítí i hvězdy a v těch nemohu vidět nic špatného ! Sám. Tak sám se cítím a za zády mám celou armádu. Nechal jsem za sebou své přátele, svojí domovinu. Přátele ? Co o nich vlastně vím ? Stáli jsme v jedné řadě a společně čekali na rozkaz. Oděni v jednu barvu. Poznal bych ale, kdyby se pod černou uniformou skrýval bílý pěšec ? Bílí prý nemají pěšců. Nechce se mi tomu věřit. Mnohému, co jsem slyšel se mi nechce věřit. Těch pár slov před odchodem taky neznělo zrovna přátelsky. Nic o nich nevím a říkám jim přátelé. Ale takhle bych o nich neměl přemýšlet, stáli jsme v jedné řadě. V jediné řadě a první rozkaz mohli dát komukoliv z nás. Stáli jsme v jedné řadě, tak blízko sebe,a přece o nich nic nevím. A teď, teď tu stojím úplně sám. Sám v černobílém poli. A nevím, zda jsem se víc necítil sám mezi nimi, v jedné řadě. Mezi těmi, které jsem bez příčiny pojmenoval 'přátelé'. bez příčiny ? Tolikrát mi to opakovali ! Jsme pěšci ! A mezi Bílými prý nenaleznu pěšce. Proč nevěřím ? Jak by to bylo jednoduché ! Jsme pěšci. Jdi-jdu. Zabij-vraždím. Ale já nevěřím, já nechci, vidím spousty dalších cest, spousty otázek. možná se moc ptám. Vidím pěšce mezi Bílými ! Třeba by to opravdu bylo snazší- jsme pěšci. jdi-jdu. Jsme pěšci. pěšci.."
" Ehm.." " Je tu někdo ?" " Chmm, omlouvám se, ale asi jsem nechtěně zaslech konec tvojí řeči." " Myšlenky mi musely unikat ve slovech.. jak dlouho už posloucháš ?" " Možná chvíli. Možná delší. Kdo ví ? Kdo posoudí ? Kdo rozsoudí ?" " Počkej, ale tebe já znám.." " Říkali ti o mě, co ?" " No, něco ano." " Vyprávěli ti, že je třeba dát si na mě pozor, viď ? Že jsem zrádný jak zmije vyhřívající se na rozpáleném kameni ? Že jsem jako sršeň, zrádný tvor, který se vynoří znenadání, bodne a zmizí dřív, než se vzduchem přižene ruka ? Ale neboj, Černým bych ublížit nedokázal." " Tvrdili, že zahýbáš všem, bez rozdílu barvy či postavení. A že se často vykrucuješ.." " Možná. Snad to mám vrozený, neumím jít přímo. Někdy vám až závidím, ale jindy jsem za své 'prokletí' šťastný. Vidíš, i v myšlenkách skáču za rohy, z místa na místo. Asi mi je tak navěky dáno." " Jako kůň jsi toho hodně zažil ? Viděls víc, než většina z nás." " Viděl jsme mnoho, ale po kouskách, chvíli jsem byl tady a za okamžik úplně jinde. Málokde jsem strávil dost dlouho, abych něco poznal doopravdy, musím si pamatovat jen útržky a v hlavě si je pak tiše lepit dohromady. Ještě, že je má koňská hlava tak velká." " A.. neslyšels někde na cestách, nebo nezahlíd jsi -aspoň koutkem oka- třeba jen odrážet se na štítu protivníka, nespatřil jsi nikdy hvězdu ?" " Hvězdu ? Možná, nevím, viděl jsem příliš mnoho, nepamatuji se." " Na hvězdu nelze zapomenout. je to čirá krása, světlo, které ti ukazuje, kudy máš jít.." " Cestu přece určuje rozkaz." " Ale hvězdy, hvězda je víc než rozkaz. je to vzdálená nádhera, která přes svou dálku hřeje jemně v srdci." " No jednou.. jednou jsem chvíli jel po boku naší královny a měl dost času si jí prohlédnout a ano ten pocit opravdu hřál u srdce.." " Ale hvězda je jasnější, krásnější než jakákoliv královna, ta se jen toulá blíž !" " Tak to ne ! Nic, nic na světě není krásnější než Černá královna ! Nic !" " Ale hvězda pluje po nebi a na svět se dostane jen její světlo." " Po nebi ?" " Nebe je ten rozsáhlý plášť, největší střecha nad naší hlavou, jež nás chrání před deštěm a sama jej posílá." " Deštěm ? Promiň pěšče, ale čím dál míň rozumím tomu, co mi říkáš . Ale zní to krásně, zní to vznešeně ! Třeba jednou najdu v hlavě útržek, který se mi bude k tomuhle rozhovoru hodit a já tu hádanku vyřeším. Ale teď už tě bohužel musím opustit, vyslyším další rozkaz.." " Sbohem, koni !" " Nashledanou. Nikdy nevíš, jaká náhoda nás znovu svede dohromady.."
| (...) psáno někdy v dubnu
|
|