Škola základ života

 

Po pěti hodinách, jednom Neurolu, naučení látky o pět kapitol zpět a jedné dobře mířené facce jsem naučila svého vnuka rovnice o jedné neznámé jako když bičem mrská.

 

 

 

            Po zkušenostech s učením mých dětí (dokopaných terorem k vyššímu vzdělání) a následně mých vnuků je mi líto, že jsem se nenarodila v nějaké hodně zapadlé vesnici, kdesi v Tichomoří, kde jedinou starostí je sehnat si kus žvance a spokojeně žít zcela negramotná. Já už opravdu ve svých letech, kdy mám blíž do hrobu než do kolébky nechci nikoho učit rovnice, gramatiku a bezobratlovce. Nejdříve své děti (mladá a silná) a teď jejich děti (stará a unavená). No fuj. Kdo tohle vlastně naučil mě ?

            Poslední „učitelská“ zkušenost mě donutila přemýšlet, zda já, coby dítě školou povinné jsem měla takové problémy a jak moje vzdělávání vlastně probíhalo. V každém případě pro moje rodiče bezproblémově. Nepamatuji se, že by se některý z nich zúčastňoval „rodičovských schůzek“, jak jsem k tomu byla nucena později já jako zodpovědný rodič. Předesílám, že přes tento fakt jsem nikdy nebyla zázračné dítě a dokonce ani premiant třídy. To mělo také ovšem dopady na moji maličkost v podobě několika výprasků (zásadně od mamičky neb tatíček byl humanista) a mamička měla mušku jako Vilém Tell. Přes toto kruté zacházení nemám kupodivu dodnes pocit, že jsem byla týrané dítě. Naopak. Přes odpor můj i komunistů jsem prošla do života řádně vzdělána ke spokojenosti své (to jsem ocenila až mnohem později) i rodičů.

            Tak jsem začala vzpomínat, jak to vlastně ve škole tenkrát bylo. Pár kantorů se zapsalo do mých vzpomínek asi až do mého konce. Paní soudružka učitelka Broučková vyučující nás češtinu stylem „já vám to do těch palic natluču i kdyby jste to neměli přežít“. Věřím, že moji (pokud žijí) spolužáci dodnes umí vyjmenovaná slova i kdyby je vzbudili uprostřed noci a úplně ožralé, by „bflmpsvz“ vysypali bezchybně. Absence jejich znalosti znamenala automaticky z diktátu 5 i když vše ostatní bylo bezchybně a krasopisně napsané.

            Krasopis, ano takový předmět opravdu existoval a paní soudružka učitelka měla na naše výkony veliké požadavky co se tohoto předmětu týká. Když prohlásila, že můj písemný projev vypadá jako klínové písmo starých Egypťanů a že si opíšu dvacetkrát „Píseň práce“ abych si vypsala ruku, uronila jsem slzu. Můj mozek říkal, že je to stará hnusná škatule a doma jsem pilně psala, zatímco ostatní mohli skotačit venku. Mamičce jsem se bála přiznat, že je to trest a drze lhala, že to píšu do zpěvu pro kamarády protože ve zpěvníku není a my ji musíme umět. Mamička majíc o komunistech nevalné mínění uvěřila, že jsou tak pitomý, že ji tam zapomněli dát a nebo se aspoň tvářila, že tomu věří. Já měla zase strach, že když kápnu božskou, tak mi navrch přidá opsat Shakespearův „Sen noci svatojánské“ nebo Karafiátovi „Broučky“. Měla obojí moc ráda. Přesto na pani učitelku Broučkovou vzpomínáme s láskou. Nebila nás, neřvala a když bylo volno vyprávěla nám staré antické báje a my poslouchali jak Zeus zahejbal Héře, jak Helena vzala roha s Parisem a co z toho bylo za melu. Na její vyprávění jsme se těšili jak malé děti na pohádky a makali, aby nám zbyl čas. Být to dnes, tak jsem dysgrafik, psala bych jako prase a neuměla po 30 letech „Píseň práce“.  O Antice bych nevěděla nic a ptala bych se kde to spává, co to žere.

            Pan soudruh učitel Klikar, matikář, přezdívaný Herodes, to bylo jiné kafe. Od šesté třídy do deváté jsme házeli do kasičky svatému Antonínovi ať nás příští rok má někdo jiný. Svatému Tondovi koupili nové šatičky a my zase měli Herodese. Věřím, že černé postavy naší třídy mu přáli mnohem horší věci, šlaktrefením počínaje a cirhózou jater konče. Před jeho hodinou bylo o přestávkách ve třídě hrobové ticho, zoufalci kteří tušili, že ne vše ovládají se snažili na poslední chvíli zachránit si kůži a dohnat co se dohnat v pěti minutách nedalo. Naivní troubové. Zelené manšestrové sako s koženými záplatami na loktech, kalhoty barvy neurčité, obočí jako Brežněv a postava taky taková  a vlasy ala Einstein. Impozantní. Během dvaceti sekund napsal z hlavy na tabuli příklad dlouhý jako Lovosice a rovnátko. Třída strnula a upuštěný špendlík by vydal zvuk bomby. Vyvolal pět nešťastníků k tabuli a už to jelo. Za rovnítkem se rozechvělé ruce snažili vypočítat příklad. První zaváhání a ozvalo se „Pět, sednout.“, „Pomalej, tři, sednout.“, „Blbej, pět, sednout.“, „Ještě blbější, pět.“, „ Kuba se nám překonal, čtyři, sednout.“. Kuba je dnes mimochodem řádným profesorem fyziky na prestižní universitě v USA a deset týraných studentů si vybralo po maturitách Matfyz. Můj oblíbený předmět, ať jsem studovala cokoliv, byl matika a mechanika.

            Dnes by pana soudruha učitele odsoudili a zavřeli, že by zčernal. Za všechny ty pohlavky, štulce a modřiny na rukou co nám udělal dřevěným pravítkem. Holky nebil, ty tahal za vlasy a vyhazoval na hanbu čumákem ke zdi k umyvadlu v rohu třídy. Prostála jsem tam hodně hodin matematiky a přesto dodnes ji umím. Doma ani muk, když mi řekl, že tak beznadějně blbou holku ještě neviděl, že ubozí rodiče určitě nevědí co zplodili za dementa a mnoho jiných pochval tohoto typu. (Věděl, že tatínek je docela uznávaný odborník přes optiku.). Mamička by řekla, že to tak bude, protože pan učitel má vždycky pravdu. Dnes vím, že nebýt jeho, neuměla bych matiku a měla bych odborníky diagnostikovanou lehkou mozkovou dysfunkci a zvláštní péči ohledně mého vzdělávání.

            Námi milovaný učitel na chemii, zvaný Nuklid. Starý pán, který měl být už dvacet let v penzi. Kdysi vyučoval latinu a protože komunista nějak nestíhal vyškolit během jednoho roku soudruhy z továren na kantory, nechali ho učit chemii. Zásadně dával za jedna a když už bylo opravdu zle a někdo nevěděl, že H2O je voda, tak chytil nemilosrdně, bez slitování za dvě. Já k tomu přihodila (nevím jak) ještě H2SO4 a tím moje vědomosti o chemii končí. Škola se s námi nemazlila a díky za to.

            Shrnuto a podtrženo : Dnes se to ve školách hemží dyslektiky, dysgrafiky, dysjánevímco, mozkovými dysfunkcemi. My jsme byli prostě blbý, dostali jsme po čumáku, mnozí hned při projevu blbosti ve škole, mnozí až doma než matka omdlela z vysvědčení a bylo vymalováno.

            Takže, když můj milovný vnuk po pěti hodinách nechtěl pochopit jak se počítají rovníce, použila jsem onu starou metodu mojí mamičky a Herodesa. Trefila jsem se přesně a do pěti minut jsme počítali zcela bezchybně jednu rovnici za druhou. Že neumí jíst příborem už nějak přežiji.