Mám ráda obrazy, mám své oblíbené malíře dob minulých i současných. Chladnou mě nechává většina abstraktních obrazů. Buď je beru jako vhodnou dekoraci interiéru, nebo mám pocit, že si pan malíř ze mě dělá srandu. Hirstovu krávu naloženou ve  formaldehydu, a jiné chuťovky, zařazuji do kategorie „lid je vůl“ a je mi jedno, že tato díla získala prestižní ceny. Nesnáším vernisáže, tak jako premiéry a recepce.

 „Hele neblbni,“ muž mi strká pod nos pozvánku na vernisáž, vyvedenou na ručním papíře s reliéfním písmem. „Hans je náš kamarád, tam jít musíme.“

„Hans je tvůj kamarád,“ oponuji. „Spiťar, co si říká znalec vína. O vašich ochutnávkách vím své.“

„To říká někdo, kdo bez Beefeatru nedá ani ránu.“ Zaryje si.

„Jo, královna Matka, budiž jí země lehká, a já, máme svoji úroveň.“ Odseknu na tuhle podpásovku. „Tebe neděsí můj džin, tebe děsí, že se dožiji sto pěti let, jako ona.“

„Tak, pro rodinu by to bylo jistě nepříjemné, ale neodváděj řeč od problému.“ Mohl by se živit jako pojišťovák. „Je to pozítří navečer.“

„Nejdu, Hans je věčně ožralej patlal, co rozházel svůj talent mezi ženský a chlast.“ Trvám si na svém. Na jeho špičkování kašlu. „On už ani neví, jak vypadá štětec.“

Když jsem byla naposledy u něho v ateliéru, koukal na mě opileckým zrakem a těžko si vzpomínal, která já jsem. Ztvrdlé, nevyčištěné štětce, trčely z různých, ještě špinavějších nádob. Palety poházené všude možně, plné ztuhlých vytlačených barev, jen smutně žalovaly na malířův nezájem o ně. Puch a špína všude kolem. Hans „maloval“ mezi řečí a popíjením vína, vytlačoval barvy z tub rovnou na plátno. Občas vyměnil láhev vína za širokou špachtli, kterou rozmázl příliš tlustý nános.

„Hotovo,“ mázl špachtlí červenou barvu do široké čmouhy, přes modrý nános pod ní. „Jsem dobrej, necelá hodina.“

„Myslíš?“ Ironii jsem se ani nepokoušela skrýt.

„Nelíbí?“ Opáčil udiveně.

„Ne, je to patlanina. Já to vím a ty to víš taky.“ Už si neberu servítky. Štve mě, mám jeho dva nádherné obrazy. Dokázal kdysi skloubit surrealistický námět s lehkou barevností impresionistů. To už je pryč.

Nakonec, pro klid v rodině (to udělám cokoliv), sedíme v autě a míříme na vernisáž „kamaráda“ Hanse. U dveří galerie manžel odevzdává pozvánku a jsme vpuštěni dovnitř.  Za dveřmi nám mladík nabízí sklenky se šampaňským. Odmítnu, jednak ho nepiji a jednak vím, že zpět budu řídit já. Někdo mi podává katalog, ten neodmítám. Divadlo začíná.

„Jé, zdravím,“ v ženě, která mě nadšeně zdraví, poznávám jednu z bývalých modelek a přítelkyň Hanse. Chvíli to vypadá, že mě bude líbat. Ucukávám. „Vypadáš pořád báječně. Ohromně vám to spolu sluší.“

„Ty taky nejsi pořád k zahození.“ Slyším svého muže. Mě snad omyje. S kým já to vlastně žiji? Tenhle jedovatý morous se mi mění před očima, v okouzlujícího bonvivána. Ještě dvacetkrát si vyslechnu jak vypadám skvěle, báječně, jako to dělám, že ty malé černé jsou kouzelné, ta kabelka je velice in, můj muž že je úžasný, že mám štěstí, že ho mám. V momentě, kdy docházím k rozhodnutí, že zbytek tohoto tyátru strávím na záchodě, se galerií ozve svěží dívčí hlas.

„Vážení přátelé, dovolujeme si vám představit...“ Vypínám uši. Ty kecy jsou vždycky stejné. Prohlížím si kurátorku. Mladičká dívka, která se oblečením vrátila k Dětem květin, do šedesátých let. Jen kytka za uchem, nebo věnec květin na hlavě jí chybí. A taky má boty. Orientální mušelínový kaftan nikomu neřekne, jestli má anorexii, nebo nadváhu. Prsa, snad přírodní, ale možná silikony, ji zvedají vpředu lem kaftanu o nějakých dvacet čísel. Přítomní se vrhají na malý stůl, s občerstvením, já si začínám prohlížet vyvěšené obrazy. Jeden jako druhý, pastózní nánosy barev, styl „co popadnu za tubu, napatlám“. Dívám se na katalog. Tématický název „Znovuzrození“.

„Tak co říkáš?“ Sám mistr mi stojí za zády.

„Chceš slyšet pravdu, nebo ti tu mám zahýkat nadšením, ve jménu přátelství?“ Tak moc bych chtěla být milá, ale nemůžu.

„Tak jistěže pravdu.“ Samolibě vypne to, co bývalo kdysi mužnou hrudí.

„Průser, kámo.“ Už nechci být milá. „Tuhle výstavu jsi měl nazvat Pohřeb.“

„To jako myslíš vážně?“ Úsměv i sebevědomí je pryč.

„Smrtelně.“ Mistr se otočí na podpatku a odchází. Míří k mému muži. Je mi jasné, že jde žalovat. Po chvíli zachytím manželův nepřívětivý pohled a nesouhlasné vrtění hlavu.

„Trhni si nohou, nádhero.“ Říkám si, je mi jedno co si myslí.

Cestou domů je v autě ticho. Z okouzlujícího bonvivána, je naštvaný manžel. Mlčím, vím, že on to nevydrží. Jen nechci přijít o výhodu odpovědi.

„To jsi přehnala,“ zaútočí. „Někdy se chováš fakt nemožně.“

„Nepovídej, na to jsi přišel až teď?“ Odseknu. „Budu ti říkat Blesku.“

„Náhodou, Hans už prodal dva obrazy.“ Řekne vítězně.

„A jeden z nich jsi koupil ty, že jo. Nebo oba?“ Víc posměchu už do hlasu nedostanu. Mlčí.

„Tak já se ke kamarádům...“ Začne přesvědčovací proslov.

„Nemluvte za jízdy s řidičem!“ Sekám slova a můj pohled říká, že poteče krev. A já vím, že od nyní budu chodit dál po výstavách, ale těch které si vyberu. Vernisáže už mojí maličkost neuvidí, leda bych dostala pozvánku třeba od pana Borna, Bíma, a podobných malířů, ale to nehrozí.