Lehl jsem si na postel a zíral na hromadu mackintoshů. Vše, co jsem doteď prožil, bylo na dva dny ve Skotsku trochu moc. I přesto na mě padl nebývalý klid. Ležel jsem a promítal si všechny dosavadní chvíle s tou zvláštní Ignis a snažil se rozklíčovat její jednání. Častěji jsem však z myšlenek ubíhal k pohledu na nebe za oknem. Jestli už prší.

Chvíli jsem ještě zůstal v pokoji, jen do doby, než mě Douglas zavolal, abych přišel k večeři. Dnes se vrátil vlakem ještě za světla a Ignis pro něj opět jela. Křikl směrem k mému oknu, ještě než stačil vystoupit z drožky, abych se okamžitě dostavil dolů, že budou podávat černý pudink. Ignis se ani neotočila a odjela ke stáji odpřáhnout koně.

Došel jsem tedy dolů a usadil se k velkému stolu v jídelně. Vedle mě seděl Callum, mladší bratr Ignis a její matka Ellie nosila jídlo. Sama přiběhla o chvíli déle a usadila se přes stůl naproti mně.

„To si ani neumyješ ruce?“ křikla na ní matka. Hladově roztěkaná dívka rázně otřela dlaně o svou dlouhou sukni a zasmála se na důkaz toho, že je hotovo i bez mytí.

Ellie donesla na stůl pekáč černého pudinku. Nevábně vypadající, ale o poznání lépe chutnající černá hmota byla podávána s vejcem. Pustil jsem se do jídla stejně zběsile jako ostatní hladoví členové rodiny. U stolu se vůbec nemluvilo. Každý se věnoval svému talíři a bylo vidět, že pokrm užívají. Neměli jsme snědeno ještě ani půlku talíře, když začalo venku zprudka pršet. Všichni se podívali z okna na proudy vody stékající po sklech oken. Já a Ignis jsme se podívali na sebe.

„Tak jak se Vám tu líbí, člověče?“ promluvil najednou Douglas, když se všichni otočili zpět k talířům.

„Nemůžu si stěžovat, to ne. Tak jako tady, se mi po celé mé cestě nikde nemělo,“ odvětil jsem po pravdě a nervózně se rozhlédl po ostatních, čekajíc počátek zdvořilostní konverzace. Nikdo však nezvedl zrak od jídla. Ani sám Douglas už dále nepokračoval, tak jsem začal opět jíst. Vtom vtrhl do místnosti nějaký udýchaný mladík v promočeném oděvu.

„Starý McLachlainn zapadl! Pojďte nám pomoct!“ zakřičel a pobíral ztracený dech.

Všichni jsme vstali od stolu, pobrali u dveří kabáty a vyběhli do deště. Čtvrt míle od brány statku jsem v dešti spatřil v poli vůz se vzpírajícím se koněm. Zvíře se snažilo zabrat, ale bořilo se kopyty do bahna. Do půli kol zapadlý vůz se nemohl hnout.

„Hergot McLachlainne, co tě napadá vjíždět do toho bahna v dešti!“ křičel už z dálky Douglas, ještě než jsme k vozu doběhli.

„Ignis vezmi koně na cestu! Jen ho drž! V tomhle za chvíli oprší,“ otočil se krátce k Ignis a ta umě odpřáhla strhaného vraníka a sama zapadající po kolena do bahna ho táhla k cestě. Jak mi tekly proudy vody po obličeji, přestával jsem skoro vidět. Pršelo čím dál více a vůz ne a ne dostat z pole ven. Zabírali jsme za stálého křiku Douglase a starého McLachlainna a posouvali zabořená kola jen o centimetry. Několikrát jsem upadl. Ignis stála s koněm na cestě a Ellie se snažila stále ještě pomáhat. Měla sukni až po kolena obalenou bahnem a po chvíli už zůstala raději stát opodál. Vyhráno bylo až ve chvíli, kdy bratr Callum přiběhl ze statku s dlouhou dřevěnou tyčí. Zapřeli jsme ji zezadu a vší silou postrčili vůz na tvrdší podloží blíže k cestě. Promočení jsme se vrátili do domu. V pokoji jsem se rychle svlékl a začal si oblečení sušit. Rozvěsil jsem ho všude po místnosti a vzal si jiné.

Když jsem sešel dolů, všichni už seděli u stolu a horečně probírali McLachlainnův nerozum krátit si v dešti trasu mimo cestu.

„Pane Adamsi, kdy od nás vlastně odjedete?“ zeptala se nečekaně Ellie.

„Nevím, madam. Pokud mohu, zůstal bych ještě chvíli tady. Klidně vám za pobyt zaplatím,“ odvětil jsem a všiml si, jak Ignis znejistěla a pečlivě se zaposlouchala do hovoru.

„Zůstaňte, nic Vám nebrání,“ vložil se do řeči Douglas a další konverzace by ho už zřejmě obtěžovala, neboť se ke mně otočil zády a začal si připravovat cigaretu.

„Díky. Zůstanu rád,“ řekl jsem a převzal sklenku Obanu, kterou mi Ellie podávala.

Vypil jsem jí a během vcelku nevýznamné konverzace jsem sledoval Ignis, která se nijak nezapojovala a osamoceně si pohrávala s prameny vlasů a hleděla do vyhaslého krbu. V jednu chvíli vstala a při odcházení na mě bez řečí krátce pohleděla.

„Půjdu už nahoru. Děkuji za pohoštění,“ pravil jsem, a jelikož se každý už věnoval svému čtení, nedočkal jsem se žádné reakce. Odešel jsem nahoru do svého pokoje. Ignis jistě znala rodinné obyčeje a přesně nastavené časy, kdy se v patře nikdo neobjeví. Mohla si tak dovolit přejít ze svého pokoje do mého v šatech z rána, které si narychlo svlékla, když odpoledne jela pro Douglase na nádraží. Uslyšel jsem nejprve šustění dlouhého oděvu o podlahu a až potom cvaknutí kliky bez předchozího klepání. Vstoupila do pokoje, kde jsem zrovna ležel na posteli u zdi a odpočítával minuty v očekávání jejího příchodu. Nechtěl jsem jít za ní. Nevěděl jsem kam a nechtěl jsem nic pokazit. Čekal jsem, až přijde sama. Netrvalo to dlouho. Zavřela dveře a otočila klíčem. Lehla si ke mně do postele s jistotou, jako kdyby to tak dělala každý den. Položil jsem jí ruku kolem štíhlého pasu v chladných hladkých šatech a ona se zadívala do stropu.

„Má jméno,“ navázala ihned na nedokončené povídání o bludičce.

„Jak se jmenuje?“ nečekal jsem dlouho s otázkou.

„Dědeček mi vyprávěl a bardu, vypravěči krále Conchobara. Jmenoval se Felim Mac Dall a narodila se mu dcera, kterou pojmenovali Deirdre.“

„Kdy to bylo?“

„To je už dávno.“

„Jak dávno?“

„Ve stejný den, kdy se narodil váš Ježíš, narodil se na severu Ulsteru Conchobar, budoucí král. Tak dávno to je,“ pravila a otočila hlavou, až tak, aby mi viděla do očí. „A neptej se a poslouchej. Všechno Ti řeknu,“ odsekla ještě krátce a zadívala se zase do stropu.

„Ještě než se Deirdre narodila, prorokoval jí moudrý druid Cathbad, že vyroste do nevídané krásy. Také však přinese Ulsteru bídu a neštěstí. Není tak divu, že ji chtěla králova družina zabít. Conchobar však dívku ochránil a nechal ji žít se svou chůvou Leabharcham v lesní pevnosti. Tam, když dospěla, poznala rytíře Naoisea, do kterého se zamilovala,“ dořekla Ignis a opět se na mě s úsměvem podívala.

„Jak to bylo dál,“ dožadoval jsem se netrpělivě a svíral u vyprávění Ignis pevně za pas.

„Nemohla si ho vzít. Byla zasnoubená s Conchobarem.“

„S králem, který ji zachránil?“

„Ano, měla se za něj brzy provdat.“

„Pořád nevím, jak to souvisí s mokřadem a bludičkou. Stále mi vyprávíš o Irsku. Kdyby to byla ona, kde by se tu vzala? Utekli sem před Conchobarem?“

„Ano, museli. Usídlili se tady u Loch Etive a žili tu šťastně.“

„To je vše?“

„Není. Ale zbytek Ti povím až zítra.“

„Proč až zítra? Nenapínej mě!“

„Protože teď už musíme ven,“ řekla Ignis, sedla si na postel a upravila si pomačkané rukávy. „Vezmi si něco na sebe, prší tam!“ pokračovala a viditelně se uculovala. Sáhl jsem po jednom mackintoshi z podlahy a vyběhl za ní ven. Na chodbě jsme se zastavili a chvíli poslouchali, co se děje dole. Byl klid, rychle jsme seběhli ze schodů a bočním vchodem z chodby vyšli do deště. Podél zdi domu doběhli až na roh pozemku, kde už začínaly promáčené louky. Pršelo pořád hodně a my se brodili vysokou trávou směrem k lesu. Kapky deště sbíhaly po oblečení dolů a ani jedna z nich neprolezla dovnitř. Zdobily nám oděv jako průhledné perly a jako krajky visely na okrajích čůrky vody padající na už tak promáčenou zem.

Vše začalo tím, že jedna ze studených kapek pronikla Ignis pod šaty. Byla troufalá až příliš. Dopadla na hranu límce nepromokavého oděvu tak šťastně, že se přehoupla na vnitřní stranu a vydala se na cestu po jejím těle. Sklouzla po krku a ukápla na hruď, kde sjela přes pravou bradavku. Pod šaty neměla příliš místa, ale i tak si cestu našla. Když zastuděla na břiše, Ignis se zastavila. Kapka na podbřišku mírně zpomalila a na kraj nahého ženství doputovala už příjemně ohřátá. Vplula dovnitř a vyloudila v Ignis ladné táhlé vzdechnutí. Přistoupil jsem k ní blíže a chytl jí zezadu za boky. Pohladil jsem její mokré šaty a stíral proudy vody na povrchu. Hluboké vydechnutí zopakovala a po chvíli znovu. Čím více jsem roztíral vodu na hladkém oděvu, tím více se nořila do chtěné nepřítomnosti. Vypadala, jako když nevnímá okolí. Prudký déšť, šumění stromů, ani dlouhá stébla trávy, která jí pod šaty dráždila zatím nedotčený klín. Skoro se nehnula, jen omdlévala se zavřenýma očima vstříc prudkému dešti a dotýkajícím se rukám. Vtom se kousek od nás ulomila větrem mohutná větev vzrostlé osiky a dopadla do trávy jen pár centimetrů od nás. Ignis ani neotevřela oči, i přesto, že několik osikových listů sjelo po jejím obličeji společně s mořem vody. Místo toho jen zaklonila hlavu. Mé ruce už pevně svíraly její ňadra, a jak slastně omdlévala, zavěšovala mi je stále pevněji do dlaní. Konečně jsem ucítil první pohyby těla. Jako kdyby zkamenělá krása prolomila pnutí svázané mohutnou křečí a podvolila se tak záchvěvům vzrušení. Pravou rukou jsem nadzvedl mohutné šaty od země a třemi prsty zajel do mokré pochvy. Kapka vody se už dávno promísila s horkou šťávou uvnitř a čekala, kdy bude společně s ní moci pokračovat po stehnech a lýtkách, než se dotkne země. Sevřel jsem ruku i s uchopeným ženstvím a Ignis omdlela. Sjela bezvládně na mou druhou ruku a nechala se položit do mokré trávy. Ucítil jsem závan tepla a dešťové kapky padaly náhle horké. Kolem ruky držící Ignis v klíně se roztočil vír vlahého vzduchu a dívku probudil. Zdálo se mi, jako kdyby zalétl i dovnitř, neboť viditelně zbledla i v obličeji, ale ne nijak nezdravě. Půvabně až čarovně vyvstala její krása, jako nikdy předtím. Oči zesvětlaly a rozzářily tmavý okraj lesa, kde svůj vrchol prožívala. Horko v jejím těle proudilo, dokud všemu nebylo konce. Dokud nepropnula své tělo v zádech a zapřením rukou se nesnažila křeč odhodit. Jakmile se niterná šťáva smíchala s dešťovou vodou a soustavou kaluží pod jejími šaty, začala opět Ignis normálně dýchat. Vítr byl opět studený a kapky ledové. Přitáhl jsem ji k sobě a pevně objal. Zachvěla se posledními zbytky orgasmu a zabořila se hlavou do límce mého pláště.

Zpátky jsme se vrátili, když už skoro přestávalo pršet. Ignis se schovala ve stáji a já jí přinesl její svlečené věci ode mně z pokoje, aby se mohla převléknout a vrátit se do domu. Ty kouzelné gumové šaty jsme zavěsili na půdu stáje, kam ostatní nechodí, kde má Ignis běžně rozvěšené sušené byliny a jeřabiny.