Nespal jsem však dlouho. Když mi ruka sjela do mokré trávy, okamžitě jsem se probudil. Sedl jsem si a snažil se rozkoukat. Ačkoli jsem usnul teprve před malou chvílí, nebyla najednou taková tma. Znatelně svítalo. Otočil jsem se směrem k mokřadu a všiml si, že kus ode mě sedí nějaký člověk. Seděl na zemi v té studené trávě a mizel mi v oblacích mlhy. Zvedl jsem se a šel k němu.

"Haló," zvolal jsem, ještě než jsem k němu došel. Otočil se a s prstem na rtech se na mě obořil: "Buďte zticha!" a seděl stále nehnutě. Přisedl jsem si k němu.

"Jsem Adams," pravil jsem tiše a natáhl k němu pravici.

"Bruce Curtis, těší mě," opětoval mi podáním ruky a mě náhle zamrazilo.

"Vy jste Curtis? Co tu děláte?" zakoktal jsem a vyděšeně hleděl do bledé mužovi tváře.

"Co bych tu dělal? Čekám tu na ni," odvětil laxně a s úsměvem se na mě zadíval.

"Odkud ji znáte?" neváhal jsem s otázkou.

"Vždyť Ignis tu zná každý," odpověděl pro mě překvapivě a spokojeně si poposedl a protáhl záda. Zhluboka si oddechl a zeptal se: "Kolik je hodin?

Nahmatal jsem hodinky a vyčetl půl čvrté ráno.

"Už tu měla být," zakabonil se Bruce a stále hleděl do mlhy před sebe. Po chvilce ticha se na mě otočil: "A co tu děláte Vy?"

Bez zaváhání jsem pravil: "Taky tu na ni čekám."

Trhl s sebou a zle se na mě podíval. Okamžitě jsem vyčetl z jeho očí otázku, kterou ještě nevyslovil. Předběhl jsem ho a rovnou mu odpověl:

"Byl jsem teď tři dny u Cooků na statku. Douglas mě pozval. Jsem obchodní cestující. Proto znám Ignis a znám i Vás."

"Já Vás ale neznám," mračil se stále Bruce.

"Vyprávěl mi o Vás starý McLachlainn."

"Co ten ví!" konstatoval jakoby zhrzeně mladý muž a sjel pohledem do země.

"Říkal mi, že jste mrtvý. Že jste se utopil."

"Vypadám, že jsem mrtvý?" pravil Bruce pohotově a hned pokračoval: "Jsem živější než kdykoli dříve. Klidně Vám to předvedu."

"Jak mi to chcete předvést?"

"Pojďte se mnou!" pokynul mi a vstal ze země. "Tak pojďte!"

Zašel do mlhy o pár osik dále a já ho následoval. Dovedl mě k ručnímu dvoukoláku, na kterém ležen otesaný náhrobek. Obdélníkový kus kamene se zdobením ležel uvázaný na dřevěné korbě vozíku.

"To jste sem dotáhl sám?" zeptal jsem se.

"Říkal jsem Vám, že jsem živější, než kdykoliv předtím," naparoval se Bruce a oči mu zářily nadšením.

"K čemu to máte?"

"Vím jak se jí zbavit."

"Proboha koho?"

"Bludičky. A neptejte se pořád tak hloupě a pomozte mi s tím dolů," obořil se na mě Bruce a vší silou se opřel do náhrobku. Dál jsem se neptal a uchopil kus kamene z druhé strany. Dotlačili jsme ho na kraj dvoukoláku a přes hranu ho nechali dopadnout do mokré trávy. Bruce působil spokojeně a oči mu zářily směsí radosti a zdravého šílenství. Jakmile se přes naše ohnutá záda převalil jeden z neprostupných mlžných oblaků, které se kolem nás celou tu dobu válely, spatřil jsem vytesané jméno Naoise. Okamžitě jsem si vzpomněl na legendu, kterou mi Ignis vyprávěla, avšak důvod, proč se jeho jméno objevilo na tomto Bruceově náhrobku jsem netušil.

"Bruci?" zeptal jsem se opatrně a s pozvednutým obočím jsem ukázal na vytesané jméno. On se zakřenil a odpověděl:

"Myslel jsem, že když sedíte tady na břehu, všechno víte?"

"Co všechno mám vědět?"

"Ignis Vám to neřekla?"

"No, ona ...," zarazil jsem se v půlce věty, "Neřekla mi všechno."

"Pomozte mi s tím k vodě a dobře poslouchejte," nařídil mi Bruce a začal vyprávět:

"Když byl král Conchobar na návštěvě u svého dvorního ...,"

"Počkejte, Bruci, to už znám. Vím o tom, že uprchli sem, do Skotska k Loch Etive," zarazil jsem vyprávění.

"Dobrá, tak dále," pravil a zrudl při převalení náhrobku na druhý bok.

"Conchobar jim to nikdy nezapomněl. Do Deirdry se jistojistě zamiloval a chtěl jí dostat zpět. Vymyslel plán, jak je donutit vrátit se zpět do Irska," ... "Zvedněte to tu a pak to pomalu pouštějte k zemi. A pozor na prsty!" vykulil oči Bruce a se zatnutím zubů jsme celý náhrobek otočili a položili zpět na zem. Pak se chvíli vydýchával a hned pokračoval: "Naoise vládl ve Skotsku mocně, avšak nabídka jemu i jeho bratrům, moci se vrátit zpět mezi rytíře Rudé větve, velice voněla. První noc v Irsku strávili v domě Rudé větve. Conchobar byl velice nedočkavý a poslal hned starou chůvu Leabharcham, aby mu zpravila, zda je Deirdre stále tak krásná, jak ji znal. Ona však vytušila zradu a sdělila králi, že je odpudivá, že ztratila veškerou krásu a nemá cenu se o ní už ucházet," vyprávěl Bruce, jako kdyby četl příběh z nějakého papíru.

"Teď mi ho pomozte postavit," pravil rozhodným a odhodlaným hlasem a rozkročil se nad náhrobkem. Jednou nohou tak stoupl do mazlavého bahna na břehu mokřadu a marně hledal stabilní polohu. "Tak dělejte, už to neudržím!" křikl na mě a já zabral za ostrý okraj. Když náhrobek stál a svítil čerstvě vytesaným nápisem směrem k mokřadu, podjela náhle Bruceovi noha a sesunul se na záda do bahna.

"Bruci, pozor!" volal jsem marně, neboť jsem tíhu kamene nemohl udržet a nezadržitelně se kácel na něj. Vší silou a zkrvavenými prsty jsem držel ten obrovský kus, během čehož stále potápějící se Bruce mačkal v dlaních mazlavé bahno. Nemaje se čeho chytit mizel pod černou vrstvou odporné hmoty.

"Nééé... Bruci!" volal jsem a síly mě pomalu opouštěly. Náhrobek dopadl do útrob černého bahna ve chvíli, kdy už v něm mužovo tělo nenávratně zmizelo.

Vtom jsem s sebou škubl a spadl ze silného kmene, na kterém jsem spal. Ruce jsem měl zmrzlé a dlaně plné štěrku a hlíny z cesty. Byl to sen. Vyskočil jsem ze země a rychle doběhl k vodě. Ani dvoukolák, ani stopy po táhnutí náhrobku jsem nenašel. Hladina nehybně stála a jen občas vyjela na povrch malá nesmělá bublinka. Bylo už ráno. Ignis nepřišla. Zpod kabátu jsem vytáhl kapesník a otřel si krev z dlaní, ve kterých jsem svíral ostré a špinavé kamínky. Vydal jsem se zpět ke svému novému domovu.

Proč nepřišla? Proč se mi zdálo o Bruceovi a jeho smrti? Trápil jsem se otázkami při cestě domů. Konstruoval si v hlavě různé paranoidní a apokalyptické scénáře a nemohl přijít na žádné reálné řešení. Když jsem prošel kolem zdi porostlé svítivě zelenou vrstvou mechu, zbývalo mi ještě osmdesát čtyři kroků k domu. Počítal jsem to při nočním odchodu. Ovce se pásly ve stísněné ohradě a žádaly jen trochu vody, které jim bylo dopřáno. Dopoledne jsem odvedl půjčeného koně s vozem starému McLachlainnovi a zpátky se vrátil pěšky. Stále jsem myslel na noční anabázi a na Ignis. Přesto jsem Cookův statek nenavštívil a šel rovnou k lesu Fearnoch. Nevím, zda jsem se té mladé dívky nezačal opravdu bát. Příhody posledních hodin mě k tomu jen vybízely.

Od McLachlainna jsem si vyslechl, co vše obnáší starost o cestu a stavení, které mi svěřil a ještě ten den jsem se pustil do práce. Vyklidil jsem zastřešenou část domu a pustil se do opravy hnijící podlahy. Narušená prkna jsem vytrhal a nahradil je novými, která byla složena pod přístřeškem za domem. Na střeše srovnal břidlicové plátky a přitížil je většími kameny proti větru. Do večera začala místnost, ve které jsem přebýval vypadat k světu.

Trápil jsem se však tím, že se stále neukázala Ignis. Měla přeci koně a drožku. Mohla kdykoli přijet. Obavy střídaly přání ji vidět a zase naopak. Ať mé pocity mezi sebou zápasily jakkoli, potřeboval jsem plno věcí vysvětlit. Noc postoupila do své druhé půle a já usnul. Probudilo mě bouchání na dveře.