Paříž..
je úsměv Mony Lisy
i slzy Quasimoda.
Nevinnost pod tíhou lásky zavěšená
na Pont de l’Archeveché,
i neřest skrytá v uličkách u náměstí
Pigalle
.. tam, kde červená patří kabaretu
a zrzavé holce ztracené v čase
na schodech na Montmartre.
Přestože hvězdy v odrazech skel La
Defénse
nenávratně mizí,
půlnoc ještě přede na oknech
.. to v zádech výčitky ji tíží.
Před bouří nedá se spát,
tak s druhou lahví vína zkouším na
schodech Grande Arch ti psát,
že konec hledat mohla bych po celém světě
a nebyla bych mu blíž
.. ale ani dál.
S nedělním ránem nezbývá,
než prstem nakreslit si vlastní slunce nad
stanici Cité
a pochyby prodat pod cenou na
trzích,
do sklenice s medem skryté.
Však ještě nejsem Pařížankou s náručí
čerstvých tulipánů,
tohle espresso navždy bude
nedopité..
Naše stopy zmizely, jen srdce
zůstává
poklidně sedět si v kavárně
na Champs-Élysées..
|