Poslouchám Hendrixe a je mi sakra fajn,

na silnici duše nadranc,

kamioňák to valí dál

a prasklá helma uvolňuje fantazii,

hlava už neřeší kudy kam.

 

Díra v asfaltu, puklina v mozku?

Lobotomie času jak vyšitá,

kecám o snech,

koho by to bralo?

Propadám do sebe

a vlastně hledám dno.

 

Krčím se za kopcem

vykopané syrovosti běsů,

mrchy se hromadí v zorném poli

a prázdné dlaně šermují

hravě, marně (hlavně trapně) ...

Póza vzteklé ješitnosti taje,

když zůstávám nahý.

 

Přímým přenosem liposukce svědomí,

roztéká se vedrem a nevoní,

ledové ruce mi rozvazují kravatu

a nepozorovaně utahují smyčku,

moc dobrý trik jak vyskočit z vlaku.