Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 24.11.
Emílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky 1. díl románu - pokr. z kolekce 2. díl románu - pokr.
Autor: František Vyrut (Stálý) - publikováno 3.2. (09:56:14)
další>
Otevřel jsem dveře. Vůně uzenin, piva, vína, rumu, vodky, cigaret se mísila s pruhy potu, vytvářela nedýchatelné prostředí, které všichni lokali z plných plic, připadali mi, že lokají život z třetí, páté, osmé a zároveň první řady, křičeli, zpívali, výskali, náhle se jedna postava zvedla, poznal jsem Irenu, podívala se na mě pohledem ze dvora, na dálku vyslala paprsky dotyků, pod kterými jsem opět roztál a ucítil své mužství deroucí se nevídanou silou vzhůru. Raději jsem usedl, ona skočila doprostřed místnosti, začala tancovat, po chvíli ji obklopil hlouček mužů a postupně s ní prožívali miliony tanců, písní, a všichni ve vrcholné míře dotyky, které jimi prostupovaly jako bouře, s ohromnou intenzitou, a zároveň jsem pocítil úlevu, mžikem jsem přejel pohledem své tělo, další věnoval bláznivému reji, v jehož středu stále zářila ona, opět sjel k sobě, rozkroku, ucítil další pnutí… a cítil spokojenost. Otočil jsem se do okna, ve svitu žárovky spatřil svůj obraz, své oči…a byl spokojen podruhé. Na nic jsem nečekal, skokem jsem stál uvnitř reje, popadl Irenu a začal s ní bláznivě tancovat. Obklopil nás šum hlasů, kruh tančících těl a nade vším vítězící sled dotyků. Po chvíli jsem nemohl dále. Zmocnily se mě pocity vyšťaveného ovoce, kol dokola mě obklopovalo vrcholně nepříjemné plácání po zádech, , narážky doplněné o krátké pitomé věty s nenáviděným slovem 'dobrý', nakonec jsem nuceně vyběhl do chodby a vypil na ex limonádu. Šestý smysl nahmatal několik lahví, také věder zasazených do sebe, dole se krčila smaltovaná, nahoře vévodila umělohmotná. Konečně se podařilo rozsvítit. Dostal jsem nápad zasadit vědra v obráceném pořadí. Když jsem skončil, uvědomil jsem si, že život přeskupených, zpřeházených věder je život sám, smaltované bylo vytržené z podstaty, dané do moderních, barevných, které se mu smály, najednou se ozval rachot, pyramida se zhroutila, smaltované se mi zvolna přikutálelo k nohám a lehce dotklo špičky boty. Pohled těkal od něho k barevným, jež vytvořila vějíř, a zpět, přesouval se k dalším věcem a stával se pozorným i chaotickým zároveň. Po chvíli zraky opět zamířily ke smaltovanému, ono najednou ožilo, rozsvítilo oči a já jsem spatřil jednoho člena příbuzenstva, jak se zpitý probouzí, a, mrkaje kolem sebe, drží vědro v náručí. S námahou vstal a odešel na dvorek. Dal jsem vědra podle jiných představ a zákonů opět do pyramidy, odsunul je kousek dál, uklidil staré boty, které pořád sloužily k cestám na dvorek, do obchodu, k návštěvám bleskovým i delším, některé upravené ze starých kanad, filcáků, bot neznámého původu, stály tu tiše jako poslové minulých cest připravené jít na cesty další, třeba kolem světa, jenž začínal a končil u poslední chalupy vesnice. A vzpomněl jsem si na jeden dárek, kterým se staly právě boty, zimní, matka zadlouho sdělila, že měli vybrán jiný pár. Ty boty, kožené, dokonce s nenápadným kováním na nízkých podpatcích, jsem zkoušel mnohokrát sám, zavíral oči při cestách kolem světa, vedle sebe položil školní atlas, nalistoval stránku, nejkrásněji mně bylo při cestách po Jižní Americe. Někdy si mnou pohazovaly vlny žáru, zalykalo horko při cestách po Africe, Asii, představy kreslily nejrůznější typy lidí, ale vždy jsem dospěl ke stejnému konci: na celém světě jsou, podobně jako u nás, dobří a zlí lidé. V té chvíli jsem odkládal atlas a vydával se na poznávací trasu vesnice. Když jsem procházel kolem některých chalup, vysílaly zdi společně s obyvateli a psy nenávist, v některých chalupách to byli všichni, bylo mi z nich smutno,…, zaslechl jsem slova, úryvky vět, věty plné nenávisti, rozsekané kusy dialogů doplněné zhrublými hlasy. Byl jsem smutný z toho, že takové chování projevují děti, mladší než já, některé výrazně menší, o to ukřičenější, sípavými hlasy, ze kterých se drala primitivní, zlá stránka dospělosti, předběhly svůj čas, aby záhy dospěly do bodu, z něhož není návratu, staly se dospělými v patnácti, starci v osmnácti, okusovaly okraje života, nikoli život sám. Byl jsem smutný z toho, že je podporují dospělí, vracející se v pokřivené čáře života těmito slovy nazpět. Zřejmě si to ani neuvědomují, pomyslel jsem si.


Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
 
 
zpátky   
2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 18 19 20 21 23 24 25 26 (27) 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 39 39 40 41 42 43 44 45
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter