1.6. 15:32
Popadla mě za ruku a táhla k východu. –Máš tady někde auto?
Jdou po mě poldové, musím zmizet, usmála se. –No jasně, slečno, támhle toho austina. Zas jedna střelená modelka, co si hraje z nudy na Spidermana, říkal jsem si. Ale byla fakt výstavní kus, tak proč bych ji nesvez, že jo. –Dej mi klíče, budu řídit.
–A nezmrzačíš nás? Nerad svěřuju volant lidem, který vypadaj tak nebezpečně jako ty. Jen se ledově pousmála. Vyrazila z místa jako raketa a celou cestu mlčela. –Kam to jedeme?
–K tobě přece, pootočila ke mně hlavu a kývla směrem k odbočce.
–Ty víš, kde bydlím? A sakra, že by nějaká bláznivá ctitelka?
To se mi nezdá, aby se kvůli mně obtěžovala taková kočka…
-Jasně že vím, zlato. Mám přesný informace…
-Ty seš něco jako tajná obdivovatelka, jo? snažil jsem se usmát, ale koutky vypovídaly poslušnost.
-Ne, chci tě zabít.
1.6. 18:01
Rázně otevřela dveře pokoje a šla rovnou k baru.
–Dáš si taky,zlato? –Jo jasně, to se před popravou hodí, žertoval jsem, ale do smíchu mi zas tak nebylo. Proč jsem ji vůbec pouštěl dovnitř? Stačilo přece zabouchnout hlavní vchod. Teď mi tu mává kolem hlavy miniaturním koltíkem jak obživlá Barbie military. Usmála se a nalila dva panáky. Led nabrala do hrsti
a hodila mi ho za triko. –Teda to se nedělá, mučit vězně.
Co jsi vůbec zač, co chceš? začal jsem být trochu nervózní, což ji zjevně pobavilo. Sedla si do křesla, protáhla nohy kamsi do nekonečna a upřeně se na mě zadívala. –Byl jsi prostě vybrán, zlato. Neber si to tak osobně. Pak z tašky vytáhla jakýsi provaz a začala mě přivazovat k opěradlu. Byl jsem z ní tak vedle,
že jsem se ani nepokusil bránit.
2.6. 4:28
Hrabal jsem se ze sutin pokoje. Tam, kde před pěti minutami stál otevřený bar s dvěma skleničkami skotské, byla změť mahagonového dřeva, skla a nepopsatelného alkoholického oparu. Ostatní kusy nábytku na tom byly podobně. Odhrnul jsem cihly zbytkem stolu, odstrčil vzpříčené dveře, a prošel do koupelny. Voda se hrnula přes okraj vany, pěna klouzala po dlaždicích a ona seděla v tom zmatku, hlavu opřenou o smotaný ručník, oči zavřené, v uších sluchátka. Potichu jsem se odplížil zpět.
31.12. 0:32
Nemůžu spát. Za okny blikají ohňostroje ze zahrad sousedů, z dálky houká policejní auto.
Vstávám, beru si šálu a kabát přímo na pyžamo, a jdu ven. Zahýbám za roh domu a míjím přijíždějící komando. Vlítli do sousedního domu, chvíli byla slyšet střelba, pak vyvlekli ven dvě postavy v poutech a s kuklou přes obličej. Vrchní seržant serval oběma postavám masky z hlavy.
Stála tam, ve světle pouliční svítilny se jí divoce leskly oči, dívala se mi přímo do tváře. Kde jsem ji jen viděl? No jasně, už vím. Zpravodajství minulý týden – nejhledanější šéfka místní buňky IRA – moje bývalá žena.
|