Pohodový letní večer se překulil v noc a i ta se už dala na pomalý ústup. Světlejší nádech oblohy na východní straně zastrašil ty nejméně průbojné hvězdy, ale těm ostatním již také mnoho času nezbývalo. Oheň v krbu usnul a jeho teplý pravidelný dech sálal z jasně rudých uhlíků. Zpěv prvních ranních ptáků vítal nový den a já vychutnával čas plný dokonalé pohody. Ten mám rád. Však mi lidé také často říkají, že mi závidí tu moji pohodu a také svobodu a mnohdy jdou dokonce ještě dál a odváží se říci dokonce nezávislost. Netrápí mne to. Neberu to vážně, protože vím, že závist pocitů je pouhá iluze a nezapouští do člověka žádné kořeny. Je to jen neurčitá, taková mlhavá představa toho, že by bylo velmi příjemné mít se tak dobře jak se má někdo jiný, která se však rychle rozplývá pokud začne člověk logicky uvažovat a myslet. Vždyť pohoda, svoboda i nezávislost jsou přece beze vší pochybnosti pouhé subjektivní pocity, které nelze objektivně změřit ani jinak zhodnotit. Avšak lze se nad nimi zamyslet.

Takže nejdříve pohoda. Ano, musím říci, že v tomto případě se lidé většinou nepletou. Pohodu si tvoří každý sám, podle toho jak to jemu osobně vyhovuje a je třeba přiznat, že i přesto se výsledek u mnoha lidí docela shoduje s obecně vžitou představou. Já sám si v tomto ohledu dávám hodně záležet. Ale žádnou souvislost se svobodou nebo nezávislostí nevidím, natož abych je vnímal jako podmínky pro pohodu, což platí i obráceně.

Nutno říci, že v případě svobody se lidé, dle mého názoru, na rozdíl od pohody většinou pletou. Je to asi tím, že mívají o svobodě dosti rozrůzněné a většinou neodpovídající představy. Zřejmě proto, že o ní mnozí mluví, ale jen málokdo o ní také přemýšlí. Jednotlivci i davy ji mívají na svých praporech, protože to dobře vypadá. Už se ale neptají zda mají právo ji na těch jejich praporech mít, zda mají právo mluvit jejím jménem. Je jejich ať chce nebo nechce. Kdo by se zdržoval tím, že svoboda v našich myslích, v našem chápání, v naší toleranci slov těch, kteří by měli raději mlčet, ztrácí svoji vlastní svobodu. Jenže tím i svůj význam a také, v neposlední řadě, i svoji hodnotu pro lidi, neboť přílišnost vždy zlevňuje. Pozbývá svoji vzácnost a křehkost a stává se z ní jen pouťová cetka, kterou by byli i perly, kdyby se daly sázet a sklízet na poli.

Ale naštěstí to jsou jen slova bez vlivu na reálnou skutečnost. Slova, z nichž si nic nedělám, protože většinou jsou jen prostředkem k dosažení osobních cílů a netrápí je zda vystihují pravou podstatu. Přesto se však ptám. Je toto svoboda názoru? Je toto svoboda projevu? Snad ano, pokud je to opravdu názor toho, kdo to říká a pokud je o tom, co říká, opravdu vnitřně přesvědčený. Pokud to není jen ubohá vědomá lež, vyřčená nahlas jen proto, že ji chtěl někdo slyšet. Slova jsou, bohužel, často zneužívána jako pouhá přikrývka nebo spíše jako deka hozená na skutečnost, která má zůstat skrytá. A čím více je vyřčeno slov, tím těžší a neproniknutelnější je to závěs. Jinak řečeno, čím méně je svobody, tím větší je potřeba slov, abychom si jejího nedostatku nevšimli. Proto když někdo chrlí slova zpozorním. Ne kvůli tomu co říká, to většinou za pozornost nestojí. Ale kvůli tomu co zastírá, protože to mne může ohrozit. A pokud jde o svobodu, tak ta se právě nejčastěji nahrazuje slovy. Stejně jako inteligence, která se ovšem zase nejčastěji nahrazuje silou.

Ale co to tedy je svoboda? Nemohu souhlasit s obecně vžitým názorem, že svoboda je volnost bez hranic. Pro takový případ se spíše hodí pojmenování chaos a v chování člověka jde spíše o nevycválanost a hulvátství. Dle mého názoru je svoboda spíše volností, odstupňovanou dle nálože odpovědnosti, to vše ovšem pouze v rámci dobrovolně přijatých hranic. Svoboda bez hranic je zkáza. Nikdo nepochybuje o svobodě ptáků jejichž hranicemi jsou však větve stromů na které usedají k odpočinku a bez nichž by se jim jejich svoboda změnila v utrpení a smrt. Stejně jsou na tom i lidé. Jejich svoboda ovšem vyrůstá z jejich vlastních kořenů. Nemůže totiž být svobodný ten, kdo žádné kořeny nemá. Nebo je snad svobodný ten, kdo nikam nepatří? Cítí se člověk svobodným, když si může dělat do chce a nikoho nezajímá co dělá? Nikoli. Cítí se pouze ztracený a ve svém nitru velmi touží po hranicích, kde by se nalezl a kde by mohl zakořenit. Proč by jinak vznikala ta primitivní obydlí vykořeněných lidí, která se dají běžně najít pod mosty či v hustých keřích v parcích? Proč by se tito lidé neustále drželi jednoho svého místa? Proč by se neustále vraceli zpět na toto místo, když by si mohli i kdekoliv jinde, nejen právě tam, užívat své svobody? Asi proto, že svoboda bez hranic opravdu není možná. Tou nejdůležitější podmínkou v tom všem ale je, aby ty hranice byly přijaty dobrovolně. V nedobrovolných hranicích člověk svobodu nenajde. Může tam najít místo na přežití ale svobodu ne. Stejné je to i se svobodou tvorby. V dobrovolných hranicích se dá svobodně tvořit. V přikázaných hranicích se dá pouze vytvářet. A bez hranic ztrácí tvorba smyslu úplně.

Proto chápu svobodu člověka v tom, že si rozhoduje o tom, co je ochoten přijmout a co je ochoten dát. A ony důležité hranice by měly být, na základě pochopení každého jednotlivce, tam, kde se to, co jsem ochoten dát, střetává s tím, co je jiný člověk ochoten přijmout. Protože svoboda za těmito hranicemi již není svobodou. Je pouhou nechutnou agresí, které je nutno, ve jménu zachování vlastní svobody, se bránit.

A zůstala tu ještě nezávislost. Respektuji, že může být pro někoho důležitou osobní hodnotou, které se nechce vzdát. Ale bez přesného určení vazby, na čem je ten dotyčný vlastně nezávislý, je takový postoj, dle mého názoru, pouze hraný a neupřímný. Takový člověk pouze využívá, možná až zneužívá, uměle vytvořeného, vysoce kladného morálně-pocitového ohodnocení tohoto stavu, který si zde vytvořili někteří lidé s vědomím, že za určité situace se může velice dobře hodit.

Není totiž prakticky možné být univerzálně nezávislý. Každý má nějaké potřeby na jejichž uspokojování je závislý. Každý má nějaký svůj cíl, obzvláště ti, kteří o nezávislosti hovoří nejčastěji, o jehož dosažení všemožně usilují a tím se postupně stávají závislí na potřebě pocitu uspokojení z jeho naplnění. Nehledě na závislost na naší výchově, na všech minulých zkušenostech a vrozených vlastnostech od kterých se člověk nikdy úplně neoprostí. Tvrdím tedy, že obecná nezávislost je nesmysl už jen z toho důvodu, že ve svém důsledku vyvolává paradoxní závislost na nezávislosti. Proto považuji obecnou nezávislost za ubohou přetvářku a lež.

A to ještě vůbec nehovořím o závislosti na informacích, na tom jaké a jak jsou nám předkládány. Jejich výběr a podání v nás totiž, ať chceme nebo nechceme, vyvolává pocity, které jsou často podklady pro naše rozhodování. Takže určitá záměrná manipulace s formulací textu, bez nároku na pravdivost, pokud je v dobré víře přijata čtenářem či posluchačem jako fakt, často vyvolává závislost vlastního svědomí na řešení popisované situace. A to je přece těžká závislost, alespoň pro ty, kteří svědomí mají. Tímto jsem se ale dostal až k nezávislosti tisku a médií celkově. Je zajímavé jak právě v této oblasti je nezávislost důležitým prostředkem k vytvoření potřebné závislosti. Závislosti čtenářů, diváků či posluchačů na neustále předhazované nezávislosti určitého titulu tiskovin, televize či rádia, kteří jsou však přímo existenčně závislí na reklamní inzerci. Takže ten rádoby morální aspekt nezávislosti slouží, jako ostatně všechno u čeho je zdůrazňován morální aspekt, zase jen tomu rádoby nemorálnímu a zatracovanému byznysu. Prostě, stručně a jasně. Morální aspekt nezávislosti, pokud je vystavován a předkládán k veřejnému obdivu, slouží nejčastěji jen k podpoře většího peněžního zisku toho, kdo se takto morálně obnažuje.

Nezávislost bývá snad nejčastěji používána k označení schopnosti mít vlastní názor. To by ale mohlo platit pouze v případě, že by stejný názor, sdílený více lidmi mohl být automaticky označen jako jejich vzájemná závislost. A to přece není možné. Mohu mít názor třeba na vliv hudby na člověka nebo třeba na dílo světově známého umělce. A stejný názor může mít i kdokoli jiný na světě. Někdo, o kom ani nevím, že existuje. Troufne si nás někdo označit za navzájem závislé? Asi těžko. Hlavně pokud je jeden ten člověk v Evropě a druhý třeba v Jižní Americe. Ale může se stát, že jsou oba z jednoho města a že se dokonce znají. Má někdo odvahu označit zkrácení vzdálenosti za vznik závislosti? Já tedy ne. Vzájemná jejich závislost by nastala pouze tehdy, když by ti dva začali se svými názory navzájem obchodovat. Ale toto se dá přece dělat vždy, ať už ty názory jsou nebo nejsou stejné. Z čehož jasně vyplývá, že jednotnost názorů není závislostí a nezávislost nemusí zdaleka znamenat vlastní názor, ač i nadále bude jistě dosti lidí, kteří se to budou snažit veřejnosti namluvit.