Mám rád tradice. Ovšem pouze pokud nejsou přežité a respektují všeobecný rozvoj a vývoj ve světě. Obzvláště pak mám rád tradiční řemesla. Tedy přesněji řečeno obdivuji ty řemeslné mistry, kteří jsou bytostně závislí na své neposkvrněné profesionální cti a kteří mohou být oprávněně hrdí na dokonalost a kvalitu svojí práce. Jsou to povětšinou ti, kteří si dávají opravdu velmi záležet na zachování tradičních a osvědčených pracovních postupů. A vůbec mi nevadí, když při tom používají nejmodernější pracovní nástroje a zařízení. Nesmí při tom ovšem zapomenout dát jasně najevo svoji úctu k moudrosti našich předků a respekt k nepopsatelnému ale nepostradatelnému duchu jejich práce. To je pro mne smysl a význam tradic.

Může být v pekárně klidně nejmodernější strojní vybavení a přesto ji označím bez ostychu za tradiční, pokud pekař nezapomene svými prsty a i všemi ostatními smysly posoudit každé těsto dřív, než ho vloží do pece k dovršení díla. Může být ve stolárně klidně nejmodernější strojní vybavení a přesto ji označím bez ostychu za tradiční, pokud stolař nikdy nezapomene přivonět ke dřevu a něžně pohladit každé prkno dřív, než ho předá strojům k přetvoření. A takto bych mohl pokračovat ve všech oblastech lidské činnosti do nekonečna. I z tohoto, pouze stručně uvedeného, však již naprosto jasně vyplývá, že tradice pro mne prostě nejsou jen lpění na technicky překonaných pomůckách, zastaralém zařízení nebo nevyhovujícím, polorozpadlém vybavení, ale představují pro mne, jak jsem již řekl, lpění na právu být hrdý na svoji řádně odvedenou práci a na potřebě obecného uznání její nejvyšší kvality.

Také z obráceného pohledu jasně vyplývá potvrzení mého přesvědčení, jelikož nové, moderní stroje ještě nemusí sami o sobě znamenat okamžitou, převratnou a celkovou změnu ve směřování technického vývoje a s tím automaticky obvykle spojovaný zánik starých tradic. Stejně tak pouhý vývoj stále nových, stále lepších a dokonalejších výrobků, nemůže nijak ovlivnit, natož pak třeba i změnit, směřování vývoje ve světě. Nutně potřebnou sílu ke znatelné změně ve vývoji světa, což hlavně znamená změnu názorů většiny lidí a respektování této změny vlivnými jednotlivci, má pouze opravdově upřímné a nevykořenitelně hluboké celospolečenské přivlastnění si nových myšlenek, schopných spustit mechanismus přerodu na nové myšlení. A pokud to má být také změna k lepšímu světu, což znamená k lepším lidem, je nezbytně nutné nikdy přitom nezapomenout na většinou velmi bolestně vykoupená ponaučení z minulosti, která jsou, ve zhuštěné formě, nejvíce obsažena právě v tradičních hodnotách, které je i z tohoto, dalšího z důležitých důvodů, nezbytné zachovávat.

Kdysi dávno, před mnoha lety, když jsem od svého přítele celkem výhodně zakoupil tuto, tehdy velmi zanedbanou a polorozpadlou chalupu a začal jsem se v ní stále častěji a častěji a stále déle a déle zdržovat, byl jsem místními starousedlíky pokládán za jakéhosi nevítaného vetřelce. Nikdo z nich sice neměl ani jediný, nejmenší důvod chovat se ke mně odtažitě nebo dokonce až nepřátelsky, ale i přesto nikdo z nich se mnou nepromluvil ani slovo, natož aby mě snad přijali mezi sebe. Nebyl to nijak příjemný pocit a nikomu bych ho nepřál. Ale já jsem s ním žít musel i když jsem nechtěl. Zajisté nemohu tvrdit, že jsem jediný člověk na světě, kdo tohle prožil, ale myslím, že se již mohu odvážit tvrdit, že jen jako jeden z mála jsem také hledal vhodnou příležitost, jak by se to dalo změnit.

Kousek za tou mojí chalupou, na rozcestí u kraje lesa, jsem si tenkrát, během svých procházek, povšiml stářím zjizveného železného kříže s napůl již odpadlým Ježíšem, jehož se čas očividně snažil přesvědčit o tom, že usazenost může možná někdy znamenat třeba i o něco prodloužené trvání, ale určitě neznamená věčnost.

Jednou, někdy začátkem léta, jsem si lehl pod ten kříž do trávy a zadíval jsem se nahoru, na toho prorezavělého, ukřižovaného božího syna. Najednou jsem si uvědomil, že jsem na tom vlastně úplně stejně jako on. Oba jsme tu byli fyzicky přítomni, v tomto slzavém údolí a oba dva nás, tihle lidé z okolí, nejenže nechtěli vzít na vědomí, ale určitě by asi byli šťastnější, kdyby nás už nemuseli vůbec nikdy ani vidět. Původně jsem si myslel, že bych ho mohl požádat o nějakou radu, kterou by mi, na rozdíl od pomoci, jíž jsem se ani neodvážil od něj žádat, jako jediný smrtelník z nejsvětější trojice, dle mého názoru, mohl dát, jen kdyby chtěl. Když jsem se ale na něj chvíli díval a uvažoval nad podobností našich osudů, tak jsem tehdy, myslím, že oprávněně, zapochyboval o jeho možnosti poradit mi. V zápětí jsem ovšem zapochyboval i o svých pochybách. Možná, že by mi přece jen chtěl poradit, ale je to třeba i na něj velmi těžké a složité, když si neumí poradit vlastně ani sám sobě. Jak by potom mohl radit mně? Ale zase na druhou stranu, kdo jiný by mi teda už mohl poradit? Snad jeho údajný otec, nejvyšší z trojice nejvyšších? Ne, ten velmi dobře ví, že je tu právě proto aby mlčel, jelikož by svojí odpovědí, byť jedinou a jedinému smrtelníkovi, vzal všem lidem naráz obdiv k jeho nedosažitelné velikosti a tím i jejich víru a naději a to nemůže nikdy připustit. A ten třetí? Ten taky nikdy nic neřekne. Takže to znovu vypadalo, že zase nic nevyřeším a i nadále zůstanu bez jakéhokoliv, byť jen nepatrného náznaku rady nebo pomoci. A on, jak jsem se tak na něj díval, asi taky. A v tom mi došlo jak se mýlím. Stejné osudy lidi k sobě pevně svazují a kupodivu ani takový jako on tomuto poutu nedokázal odolat. Nejen, že mi poradil ale dokonce mi naprosto nečekaně nabídl i pomoc. A bylo to přitom tak jednoduché jako všechny geniální nápady. Podstata toho byla, že když já pomohu jemu, tak on pomůže na oplátku zase mě. Proč bych mu neměl věřit? Již jednou to dokázal. Zatřásl celým světem a na trvalo změnil jeho vývoj tím, že pohnul každým lidským srdcem. Tak proč by to nemohl zvládnout znovu, teď a tady, v daleko menším měřítku. A najednou jsem také konečně našel i dlouho hledanou odpověď na pro mne jednu z nejzákladnějších a nejdůležitějších otázek. Z jaké úrovně má změna vliv na celkový vývoj? Přece z úrovně přijetí. Důkazem tohoto tvrzení je fakt, že tenkrát ta změna nenastala hned za jeho života, ale až poté, co ho lidé přijali do svých srdcí. Vezmu si ho tedy za svůj vzor. Poučím se od něj a dokážu, připouštím, že s jeho významnou pomocí, pohnout sice jednou jedinou, pro mne však velmi důležitou, vesnicí. Teď už bylo potřeba jen rychlé shrnutí a vyhodnocení: Ty jsi to tehdy dokázal tak, že ti na základě tvých skutků lidé otevřeli svá srdce a tím tě přijali bez výhrad i s tvojí vírou. Mojí výzvou je tedy také udělat nějaký skutek. Něco, co jim zaklepe na jejich zabedněné duše. A možná budu i trochu neskromně lepší, protože mne, doufám, přijmou dříve, ještě za mého života.

Druhý den jsem se s chutí, která mi dodávala elán, pustil do práce. Zabrala mi nakonec celý měsíc. Věděl jsem, že je to buď a nebo, ale ani jednou jsem o výsledku nezapochyboval. Na konci měsíce byl kříž i s Ježíšem opravený a nově natřený, půda okolo osázená květinami a celé to bylo oploceno nízkým dřevěným plotem. Účinek byl nečekaně téměř okamžitý a i daleko silnější, než jsem očekával. Už jsem nebyl jen pouhý bezejmenný chalupář - narušitel, kterému není zapotřebí ani odpovědět na pozdrav. Byl jsem najednou ten, kdo opravil kříž a tím sňal kousek tíhy z jejich svědomí. Měl jsem najednou nejen jméno, které znali všichni, ale otevřely se mi i všechny dveře v obci a také srdce všech jejích obyvatel. Vyšlo to. Přijali mne na základě mého činu a celá vesnice, všichni její obyvatelé se tím, doufán, že nejen z mého hlediska, ale bytostně, jednou pro vždy změnili.

Proč vyprávím teď, na začátku zimy, příběh z dávného léta? Jednoduše proto, že si na něj v adventní atmosféře vždycky vzpomenu. U srdce mě přitom zahřeje upřímná radost, jelikož již nepociťuji hořkost, kterou jsem z vlastního rozhodnutí, tehdy jednou pro vždy, spláchnul odpuštěním všem najednou. A částečně je v tom také uspokojení, neboť se dodnes mohu těšit z mého vlastního díla, které má pro mnoho lidí, včetně mne, svoji nepominutelnou cenu vycházející z tradičních hodnot.