Maurice seděl ve svém oblíbeném křesle, popíjel z láhve medovinu a v ruce třímal úzkou dámskou cigaretu značky Slims. Naproti němu viselo zrcadlo a nad ním hodiny. U nohou se mu choulil velký stříbrný kocour. Ten zrovna zvedl hlavu a zamručel. Nesnášel cigaretový kouř.
"No jo, no jo. Mně se tohle taky nelíbí, ale nic jinýho v tomhle zatraceným baráku nenajdeš!" Maurice se na sebe zašklebil do zrcadla a zhluboka si přihnul. "Panebože! Vypadám jako slečinka!" podíval se znechuceně na dohořívající nikotinovou tyčinku.

Zadíval se znovu do zrcadla a navzdory svému prohlášení na sobě nic zženštilého nenašel. Ze stříbřité plochy si ho prohlížel téměř dvoumetrový námořník, který má nejlepší léta pomalu za sebou. Rozevlátá hříva svým stříbrem kontrastovala s ošlehaným obličejem, který opálilo slunce během dlouhých plaveb po všech mořích světa. Pod vysokým čelem dva černočerné uhlíky místo očí. Vousy a knír, jako jediný zastřihnutý do pečlivé úzké linky. Jeho zkoumání vlastní podoby přerušil kocour, který mu vyskočil na klín a začal si brousit drápy o Mauriceovu košili. Mořský vlk se usmál a vstal. Kocour seskočil na podlahu a mňouknul si pod fousy nějakou kocouří neurvalost. Maurice do něj lehounce strčil špičkou boty a kocour nasadil znechucený výraz a odkráčel si za svými záležitostmi.

Maurice dopil medovinu a prázdnou láhev postavil do kouta k ostatním šesti, které prozrazovaly, že pije už od rána. Vzal si další cigaretu z krabičky na krbu, kterou tam dnes zapomněla náhodná milenka. Neměl stálou známost od té doby, co ho opustila jeho velká láska. Původně plánovali, že letošní Silvestr stráví spolu. Jenže odešla. A proto tu dnes sedí a zpíjí se. Zbyly ještě dvě láhve medoviny a do půlnoci hodina a půl. Došel do pracovny a sedl si ke stolu. Opřel si hlavu do dlaní. Pak vstal a odnesl si obě zbylé láhve zpátky ke křeslu. Ještě několikrát přešel pokojem jen tak. Pak se systematicky začal věnovat medovině.

Když do přelomu let zbývalo pět minut, dopil poslední kapku. Tyhle láhve už do rohu neodnesl. Upřel ještě jednou pohled do zrcadla a díval se sám sobě do očí. Po nějaké době sáhl popaměti do kapsy. Stále s očima upřenýma na vlastní odraz vytáhl revolver a nabil ho náboji z druhé kapsy. Maurice se zhluboka nadechl a zamířil zbraň. V hodinách to začalo chrastit, jako vždy, když se blíží celá. Pak začaly odbíjet.
Při třetím úderu stiskl spoušť a do zvuků hodin a zvonu z nedaleké vesničky se přimísil zvuk tříštěného skla.

Námořník Maurice se svezl z křesla na zem a nedbaje toho, že padá do střepů z velikého zrcadla, plakal jako malé dítě. Plakal za všechno to, co neměl možnost říci, plakal za ztracené chvíle a za to, že zítra půjde položit květiny na hrob své ženy. Zítra, prvního ledna roku dva tisíce.