Prolítáváte si vztahy jako squashový míček, občas se odrazíte ode zdi ke zdi, odskočíte od rakety a jenom se zachechtáte. Ale čím víc se smějete, nevěřícně kroutíte hlavou nad tím, že vaše nejlepší kamarádka se bláznivě zamilovala do ženáče, navíc kolegy a říkáte si to své ‚tohle se mi nikdy stát nemůže,‘ tím rychleji se blížíte okamžiku, kdy pochopíte, že nikdy se nemá říkat nikdy. Chlap z řady PROHIBITION se rychle vstřebá pod kůži, ale dlouho a pomalu ji opouští.
Sebekriticky, velice potichu a pokud možno pouze v černočerné tmě si přiznávám, že na tomhle chlapovi jsem ulítávala od začátku. Moje proklínaná slabost pro ramena přes celá záda se rozrostla o slabost pro sekuriťáky.
Usínám k ránu. Od té doby, co znám Filipa, často usínám k ránu. Teda pokud za často považuji dvě rána v týdnu, kdy má Kamila službu a Krtko spí u babičky. Filip si totiž před deseti lety pořídil manželku a syna.
Slavíme moje narozeniny. Z posledního baru nás právě vyhodili, venku je sníh. Chci se koulovat, ale nějak se mi poskládaly nohy. Přistanu na zadku a vůbec se mi nechce vstávat, natož se mrcasit přes půlku města do vlastní postele. Právě teď na ní vůbec netrvám, ke štěstí by mi stačilo, kdyby to tolik nestudilo.
„Hop, vstávat, jde se spát.“
„Hájinka ale nece ťapat, skládaj se jí nožičky.“
Přiopilá jsem silně infantilní a na zabití. Kupodivu mě nikdo nechce zabíjet, dokonce mi brání zvolit smrt podchlazením. Zvedá mě ze země a přehazuje přes rameno jako pytel brambor.
„To snad nemyslíš vážně,“ vztekám se, kopu nohama, ale zároveň se dusím smíchy. Koukám do jeho zad, občas na zem a je mi jasné, že z téhle výšky padat nehodlám. Trochu se zklidním, navíc jsem zvědavá, jak dlouho mě hodlá poponášet. Má to promyšlený, bydlí ve vedlejším vchodě. Při hledání klíčů dojde k menší kolizi a já se praštím do hlavy o skleněnou výplň.
„Já umím chodit, okamžitě mě postav na zem.“
„Jo? Sem si ani nevšim.“ Takže zůstávám tam, kde jsem. Na protest začnu zase kopat nohama.
„Jak myslíš, já bych to sice nedělal, ale koneckonců, ty spadneš a nameleš si.“
Na zem mě postaví až v předsíni. Zkouším si sundat boty, ale ve stoje mi to rozhodně nejde. Kecnu s sebou na koberec.
„Prej že umí chodit,“ řehtá se nade mnou Filip.
„Já říkala chodit, ne si sundávat boty,“ odseknu, podívám se nahoru a začnu se chechtat taky. Když dokončím operaci se zouváním kozaček a pokouším se zvednout, zase se ocitám v poloze pytel brambor.
„Sem chtěla jenom pomoc vstát,“ zavrčím, ale dál už se nehádám, stejně to nemá cenu. V ložnici mě odloží na postel a jde pro něco do kuchyně. Za tu chvilku, než donese pití, se mi podaří vysoukat z džín. Podává mi skleničku a tričko. Kouknu se na něj poněkud nechápavě. „To je na spaní.“
Hmmm, tak teda půjdeme spát, přistupuju na jeho hru.
„Otoč se, musím se převlíct.“
Navlékám se do jeho trika s jistou pomstychtivou škodolibostí, používám totiž výraznou voňavku a jak tohle bude vysvětlovat manželce, to nevím. Vleze si ke mně pod deku a najednou mě začne lechtat. Převalujeme se, pošťuchujeme, chvilku se líbáme a zase pošťuchujeme.
„Chtěl bych si dneska jenom povídat.“
Proč ne, změna je život. Vypráví mi o Kamile, jak je mu lhostejná, jak už spolu nespí, jak zůstává jedině kvůli Krtkovi, jak ji pustí k vodě, jen co Krtko bude trochu starší. Taky jak se do mě zamiloval hned poprvé, co se se mnou miloval a jak na mně ujíždí. Úžasně se to blabla poslouchá, dneska tomu dokonce i věřím. Tulím se, mazlím se, odmítám myslet na ráno. Vím proč.
Ráno mě budí rychlá pusa lípnutá někam za ucho a jeho „Dělej, musíme vypadnout, za chvilku dorazí Kamila.“ Tomu říkám přímo raketový návrat do reality. A kdybych náhodou nepochopila, stačí mi jeden pohled na jeho nervózní pokukování po hodinkách a rozpačité muchlání trika, ve kterém jsem spala. Vztekle mu ho vyrvu z ruky, mrsknu s ním do batohu a štěknu: „Vypraný vrátim.“ Vyletím z bytu jako fúrie a stepuju u výtahu, vchod tohohle domu se totiž zamyká, takže bych stejně čekala u něj. Sjíždíme dolů, nasedáme do auta a jedeme do práce. V duchu se zaříkávám, že tohle bylo vážně naposled, co jsem s ním něco měla, že to nemám zapotřebí a tak dál. Vydrží mi to přesně do prvního kafe v Creperii a jeho prvního omluvného úsměvu. |