|
|
|
| |
Vyprávění třetí
- o čekání, o trpělivosti a o lásce, ale hlavně o tom, že štěstí máme většinou celou dobu kolem sebe, jenom o něm nevíme
Vilda jezdil s Trabantovou partou na vodu odnepaměti. Těšil se všeobecné vážnosti, neboť byl po Trabantovi druhým nejstarším členem a velmi zkušeným vodákem. Toho léta se vypravili na Vltavu. Počasí jim přálo - sluníčko pálilo, vody bylo dost, vzduchem voněla nasládlá chuť dobrodružství a lodě už nedočkavostí třásly laminátem. Vilda všem oznámil, že se v zimě zamiloval do sličné dívky Janičky a že ji s sebou vezme letos do lodi, i když doposud jezdil na svém El Fůňovi výhradně sám. Parta to vzala jako malý zázrak, neboť byla všeobecně známá věc, že Vilda na háčku nesnese nikoho, ba ani Trabanta a že raději vozí proviant. Ta Janička, to ale musí být, teda, říkali si. Když se sešli na nádraží a začali se po Janičce shánět, vysvětlil jim Vilda, že Janička dorazí do Vyššího Brodu až odpoledním vlakem, protože má někde ještě nějaké vystoupení ,ale že to nevadí, protože se stejně vyplouvá až druhý den ráno. Večer ve Vyšším Brodě se na nádraží s Vildou vypravila celá parta, protože byli na Janičku strašně zvědaví a chtěli ji co nejdříve poznat. Ženy i muže shodně zajímalo, co na ní Vilda může vidět, když ji vezme do lodi. Jenže Janička se nedostavila. "To von jí ten vlak třeba ujel " řekl Vilda " třeba přijede půlnočkou." Ale Janička nepřijela ani půlnočkou. " Asi nechtěla jet sama takhle na noc", řekl Vilda hloučku těch, kteří s ním šli na nádraží i o půlnoci. Druhý den ráno hodili lodě na vodu, sbalili stany a šli s Vildou opět na nádraží, že čapnou Janičku a hned vyrazí. Lokálka se přikodrcala znovu bez Janičky.
" Mohli byste počkat do oběda ? " zeptal se Trabanta Vilda a Trabant řekl, že tedy zcela výjimečně ano, že se holt potom bude pádlovat o něco rychleji a že si zatím můžou dobrovolníci prohlédnout místní klášter s knihovnou a legračním poplašným zařízením. Poplašné zařízení ve vyšebrodském klášteře bylo skutečně legrační a ještě legračnější byla průvodkyně, která ho neustále běhala vypínat, co už bylo legrační poněkud méně - Janička se neobjevila ani v poledním couráku. " Teď už ale Vildo musíme fakt jet, jinak bysme museli celou cestu strašně hnát a na Rožmberk bysme dojeli někdy kolem půlnoci.", řekl Vildovi Trabant. A Vilda to věděl. Řekl partě, že si nechá El Fůňa a stan a že je dohoní někde na trase. Trabant mu popřál hodně čekacích úspěchů a parta vyplula. Vilda prochodil odpoledne po Vyšším Brodě, konečně si prohlédl všechny památky, jak už si alespoň sedm let plánoval, podíval se do okolí, což si sice nikdy neplánoval, ale bylo to poučné, vidět řeku v souvislostech a večer se znovu vydal na nádraží. Janička tradičně nikde. Vilda už se blížil k tomu bodu, kdy si člověk obvykle přizná, že mu jde jen o prachy a jídlo a že se na nějakoiu Janičku může taky vybodnout, když po něm stejně od loňska pokukují alespoň dvě jiné slečny, ale protože měl Janičku i přes to všechno ještě rád, přemohl slabou chvilku a udělal si u řeky ohníček. Seděl, brnkal na kytaru chmurné písně a přemýšlel, jak je právě asi parta na mostíku před Rožmberkem, jak je jim fajn a jak je to všechno na pytel, že on čučí tady. O půlnoci zaběhl na nádraží, podívat se, kdo všechno mimo Janičky přijel a když se naštvaný vrátil k řece, spustil do vody El Fůňa, připevnil na příď baterku šajnovku a vražedným tempem vyrazil směrem na Rožmberk.
Druhý den ráno dorazila do Vyššího Brodu Janička. Strašně se divila, proč na ni nikdo na nádraží nečeká a ještě víc se divila, když zjistila, že na ni nikdo nečeká vůbec. Vždyť se zpozdila jen o tři dny.
Vilda mezitím letěl jako žížnivá čára řekou a zastavil se jenom k ránu v nějaké vesničce, aby zatelefonoval Janičce domů a pořádně jí seřval. Od rodičů se dozvěděl, že Janička s kamarády něco slavila, ale že už je na cestě. Vilda se v tu chvíli uklidnil. Došlo mu, že Janičce se nepřihodilo nic zlého, že je jenom nekonečně pitomá. V Rožmberku zastihl partu, kterak se zrovna chystá vyplout, naložil si na háček jednu z těch dívek, které po něm už dlouho koukaly a promuchloval s ní celou následující noc.
Ty dívky ti věřily každý slovo, řekla obdivně Lucie a ty jsi je bezohledně poslal zpátky do tábora.
Bezohledně ne. Bylo jim sedmnáct a měly dávno po večerce.
Nerada bych se mýlila, ale když jsem já kvůli tobě přišla poprvně domů po půlnoci, bylo mi šestnáct.
A vykaly mi. Jako kdybych byl nějaký kmet nebo vážený občan. To člověku vezme veškerou inspiraci. A potom Lucie, mám tady tebe.
Mě nemůžeš vášnivě obejmout a povalit do trávy.
Je vidět na co myslíš, chlípný přízraku.
Jsem lidská, tos nevěděl ? Je sobota večer, letní čas, ku lásce zve hrdliččin hlas.
S tím na mě nechoď. To už známe. Zase to dopadne jako posledně. A navíc, já se tě dotknu a ty se rozplyneš, víš jak mi potom bude ? A taky nesnáším hrdličky, blbější hlas už má jenom Strýček Jedlička. Láska není o sexu. Teda alespoň ne jenom o sexu.
Zvláštní, že to říkáš zrovna ty. Když zalovím v paměti …
Klidně lov, já na to vzpomínám rád.
Já taky, neboj. Lucie mě pohladila tvář a to pohlazení hřálo. Noc pokročila, hvězdy na obloze udělali mejdan. Cikády spustily koncert v B-mol, Čajkovskij by se zjevil.
Taky ti povím jeden příběh, zašeptala Lucie něžně, je o smutku který nikdy nekončí, ale který dává sílu.
Štamby měl za svůj mladý život velmi mnoho dívek, ale s žádnou nikdy nechodil. Měl je všechny rád, ale žádnou nemiloval. Získával je poměrně snadno, jelikož byl atraktivní a měl ten druh šarmu, na který dívky slyší. Každý z jeho kamarádů mu tiše záviděl, ale všichni tři mu to přáli, právě proto, že to byli jeho kamarádi. Také měli čas od času své dívky, ale většinou ne tak zářivě krásné a ne tak bezmezně oddané. Štamby sám ani něvěděl, čím to je, bral to jako samozřejmou věc, že se opačnému pohlaví celkem líbí a neviděl jediný důvod, proč toho nevyužít.
Jednou sjížděli Vltavu, bylo léto, sluníčko jim přálo, prázdniny byly před nimi. Byli na cestě třetí den, když dorazili do kempu v Novém Spolí, kousek před Krumlovem. Postavili stany, vyjedli v místním kiosku všechny utopence, zahráli si volejbal s německým zájezdem a rozdělali oheň. Felix vytáhnul omlácenou kytaru a spustil hrůzostrašný song o kládě, kterak duní korytem. Lišák bubnoval do svého sudu a pomalu se začali scházet ostatní vodáci, aby si také zazpívali a dali řeč. Byla mezi nimi i dívka v černých šatech, s dlouhými vlasy a tváří krásnou tak, až oči přecházely a u srdce bolelo. Všichni čtyři se do ní hned zamilovali, jak už to u takových dívek bývá, každý po svém. Lišák cynicky, Felix patologicky, Kája s nadhledem a Štamby tak, jak to uměl jenom on, zvířecky přímo a absolutně.
Když předunělo poslední stádo a odplul poslední škuner, uklidil Felix kytaru a vodáci se začali rozcházet. Dívka v černém zůstala. Dívala se do ohně a byla potichu. Byla tu sama, bez nikoho, netušili, který stan je její. Štamby se natáhnul po kytaře a sáhl do strun. Hrál jejich písničky, ty které nikdo jiný neznal.
Pamatujete, jak loni Lišák zničil svojí Bellu Bimbu ? nadhodil Felix. Pamatovali.
Nebo jak Felix přejel tři kachny a rozzuřený kačer mu málem ukousnul ucho?, připomněl Lišák.
Také pamatovali, znali se už spoustu let. Dívka na to neřekla nic, jen se usmívala.
Vyprávěli do rána. Občas něco zahráli, potichu, aby nebudili ostatní táborníky. Opět lezli po horách, stopovali na dalekých silnicích a toulali se po karpatských pláních. Kradli okurky a nocovali na strašidelných hradech. Vždycky je jeden večer jako zrozený pro vzpomínání. Začalo svítat, Felix usnul tak, jak ležel u ohně. Kája s Lišákem se šli vykoupat do řeky. Štamby vzal dívku za ruku, nebránila se.
Pojď se projít, navrhnul.
Šli mlčky podél Vltavy, před nimi se probouzel Krumlov. Toulali se jeho uličkami, posnídali čerstvě upečené preclíky, viděli vycházet slunce nad hradní věží. Nic mi nechybí, myslel si Štamby, žiju. Vykašlu se na všechny holky a budu ti nosit ráno snídani a večer kytky. Navštívíme všechna muzea a divadelní představení, nebude film, kterej by promítali bez nás, vykřikovalo něco v jeho hlavě a tetelilo se štěstím. Štamby se zamiloval tím jediným správným způsobem, navždy.
Jsem srab, řekl když rozepnul zip u svého stanu a nasoukal se do spacáku.
Čím to, zeptal se Kája.
Kdybych nebyl, vykašlal bych se na školu, sbalil bych kufr a odletěl s ní. Naučil bych se pořádně anglicky a pracoval bych od rána do večera, abych jí mohl postavit dům, zasadit strom a to třetí si sice nepamatuju, ale to taky. Jenomže já si namlouvám, že škola je strašně důležitá a Kanada je strašně daleko. Beztak už bude na letišti, už ji nikdy nenajdu, vdá se a bude mít spoustu dětí.
Proto celej večer mlčela ? řekl Kája.
Jo.
To máš těžký.
Já vím. Ani jsem se nezeptal, jak se jmenuje.
Třeba je to tak lepší. Pamatovat si ji budeš beztak hezky dlouho.
To budu, řekl Štamby. Začalo svítat.
Vyprávíš krásně.
Půjčila jsem si tvoje hrdiny.
Mohlo se to tak nějak stát. O Štambym a spolu jsem toho popsal dost a dost, vydalo by to na knížku. Když jsem si s něčím nevěděl rady, napsal jsem o tom povídku a oni to vyřešili. V jejich světě, tam se to řeší daleko líp.
Já vím. Četla jsem si je potají.
To vím zase já. Proto jsem je neschovával.
A opravovala jsem ti v nich chyby, všimnul ses někdy ?
Všimnul, já a čeština se sice máme rádi, ale její sestra gramatika je nějaká divná.
Ale písmo sis vypracoval.
Uznání Lucie a od tebe ? Vypracoval, každou chvíli si z něčím nevím rady. Nejsem ani děd Vševěd, ani doktor Plzák.
Stahují se mraky, upozornila mě Lucie, přijde bouřka.
Noční bouřky já rád, déšť bubnující do parapetu je inspirující. Svíčka zapálená na krbové římse přináší do duše tajemno, kouřící hrnek čaje dává pocit domova. Padá na mě nostalgie, Lucie, asi budu sentimentální.
Klidně buď, alespoň konečně uvidím tu tvoji skrytou stránku.
Říkal jsem ti, s přízraky je to jednodušší, před nimi si nemusíš hrát na tvrďáka, přízrak tvoje slabiny proti tobě neobrátí. Sám je duší, tak ví na čem je. Navíc mám ten dojem, že za chvilku se vrátí naše dvě přítelkyně, protože to do tábora nestihnou, déšť je zažene.
Máš pravdu, teď jsou na rozcestí a přemýšlí o tom.
Ty je vidíš ?
Jasně, jsem přece zjevení.
Už půjdeš, viď ?
Půjdu, budeš mít přece dlouhou návštěvu, pršet bude celou noc.
Tak ahoj Lucie, díky za návštěvu. Škoda že nejsi živá, zpíval bych ti do rána .
Zase se stavím, neboj.
Já vím, mám tě napořád.
Pod kaštanem u vstupní brány stály dva stíny. Pojdˇte dál, řekl jsem jim, pršet bude každou chvíli.
Vy jste tu sám ? S někým jste mluvil, nechceme vás rušit, pípla jedna z nich.
Byla tu jedna má dávná známá, ale už odešla, musí ještě vyžehlit, připravit manželovi svačinu do práce, nebo tak něco, alespoň si to myslím.
Ona šla takhle na noc ? A do deště ? Podivila se černovláska.
Ona nezmokne, přání nemoknou. Jenom se strašně vzdalují.
Má to kousek, řekl jsem jim. Roztopím krb a vy mezitím zavolejte dolů do údolí panu Maršíkovi do hájenky, ať vyřídí v táboře, ať vás nikdo nehledá.
Zahřmělo. Po noční obloze sjel klikatě blesk. Noc pokročila, ale zdaleka se neblížila ke svému konci. Černovláska postavila na čaj, její kamarádka zkoušela něco brnkat na kytaru, kterou mi tu Lucie nechala. S přimhouřením obou očí není nic, co by mi chybělo.
Na parapet zabubnovaly první kapky.
|
|
|