několik žlutých lamp
houpou se jak bojky
 dál se nesmí
  dál už jsou jenom vidění
a pára trhající
lebeční švy
   dál pláče tichý oceán

v chodníku táhlá trhlina
ale ani stopa
po žraločí ploutvi
klekám si a odhrnuji od sebe
plástve města
jak vodník rybí pysky

pod ulicí stojí stůl
dřevěný, hrubě tesaný stůl
se čtyřmi námořníky
z nichž každý má jednu moji tvář
ale podobní si jsou méně
než světové strany

snídají
srdce ženy
a ten severní se kouše do rtů