TOTální E Magazín


	ISSN 1214-3529 Pondělí 29.4. Robert

Všechny rubriky

Mystika, filosofie

> Mystika, filosofie

> Filosofie

> Náboženství

>		Duševno, mystika

> Literatura, odkazy

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Vzpomínky na osmnáctou meditační operaci
Autor: romann (Občasný) - publikováno 21.2.2001 (08:24:00), v časopise 21.2.2001

romann (Občasný) - 23.2.2001 > Popis doteku Boha z minulého století:Cítila jsem, že ztrácím sebe. Pak jsem pocítila sladkou hrůzu a ztratila své vědomí totožnosti. Nebylo možno se udržet. Hned nato přišla chvíle zanícení, unesení a nadšení tak mohutného, že celý vesmír zůstal klidně stát, jakoby omámen nepopsatelnou majestátností podívané. Vše milující, jediný, dokonalý. Všude jen dokonalá moudrost, pravda, láska, čistota. Viděla jsem mohutnou vizi atomu, z něhož je vesmír stvořen (pozn.- pravděpodobně kruhy archetypů). Nevím, zda materiálně či duchovně, ale viděla jsem Věčné Stvoření, jak kosmos přechází z pořádku do pořádku. Jaká radost vidět, že nikde není vynechán ani článeček, vše je na svém místě a vše přijde ve svém čase. Vesmírný život je naplněn láskou. Nevím, jak dlouho trval tento mohutný stav unesení, mě se zdálo to být věčností, třebaže se jednalo o několik okamžiků. Pak nastalo uvolnění a blažené slzy zanícení vytryskly z mých očí. Byla jsem spasena, na velké cestě vzhůru, kterou musí lidství nastoupit. Všechna přání mého srdce byla uspokojena, každá otázka odpovězena, řeka došla oceánu. Milovala jsem nesmírně a byla jsem nesmírně milována. Vesmírný příliv mi působil vlny radosti, spokojenosti a tryskal na mne proudy vonného balzámu útěchy. Nekonečná láska a něžnost se na mne řinula jako svatý olej uzdravující všechna má zranění, všechny mé bolesti. Jak směšné a dětinské jsou všechny svévole a nespokojenosti v Přítomnosti této jasné a klidné majestátnosti. Nerozčiluji se již, jak jsem dříve činívala, ale jsem tichá i když zřím zármutek celého světa, když vidím tu nízkost, prostřednost a úzkost bez konce. Ach, ten sladký, věčný úsměv Přírody. Nic se k němu nedá přirovnat. Vše bylo, jest a bude dobré. Byly chvíle, kdy mé cítění bylo zavaleno takovou silou, že se stávalo bolestivým. Toto extrémní nadšení mě vyčerpávalo a přála jsem si již mít opět všední den. Dívala jsem se starostlivě do budoucna, neboť všechno to štěstí bylo tak úžasné, že jsem je nemohla unést. Ach, my se domníváme, že vidíme skutečnost. Jak jsme slepí, kéž bychom v pravdě viděli. Jednoho jitra roku 1894 jsem se dívala šťastna a unesena pohnutím na květiny a tu mi připadlo, že mi v nitru odpadl jakýsi závoj a já chápala, že i veškeré rostlinstvo má život a vědomí. Měla jsem pocit, že jsem sjednocena s přírodou, jako bych byla jinou bytostí, oddělenou od druhých a přece současně spojená se vším. Vím, že pod veškerým neklidem a rozptýleností života je nekonečný oceán klidu, jež nemůže nic rozvrátit. Nesmírný vlastní mír přírody je nade všechno chápání.

		<reagovat

Reagovat na tuto poznámku u příspěvku

Odpověď se také zašle uživateli romann
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku

<jméno

e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + jedna ?

Napsat autorovi (Občasný)

Addictive Zone Orbital Defender Game