 blondýna (Občasný) - 5.10.2004 > Říkaly jsme mu Rolnička, měl protézu, a tančil jako blázen. Nějaký výtvarník, zhýralý, zkušený, měl mladou milenku, když říkám mladou, myslím závratně. Tenkrát i pro mě, které bylo slabých devatenáct, ta vůně bohémství, tance v začouzených kavárnách, houpací křeslo, které převracelo člověka na záda, zrcadlo na záchodě... Večer po všem tom rejdění si sundal protézu, a jeho milenka jemnými prsty masírovala krvavé otlačeniny, zatímco on ztěžka vzdychal, ne, nebyla jsem silná, odvracela jsem oči. Chodívala tam prostitutka, beatnický muzikant, skoro Dylan, ta, která spala s Gottem, taky jedna, kterou přítel souložil zezadu, byl tam básník a ten, který miloval Hraběte. A byl tam ten, který recitoval mé básně. Nebyl tam nikdo kdo by mě líbal, samá mánička, tuhá sedmdesátá léta, ale já milovala Šiktance, Saroyana a taky, jen tak mimochodem, jsem tolik tolik žila. Ty, řekl jednou Rolnička mé sestře, ty máš hezká prsa. A tvoje sestra, obrátil se na mě, z té bude básnířka.
takhle jsem to myslela. asi tam budou chyby. ale styl, to je to o co mi šlo. ne o beatníky, či co.
báseň to není, ouvej. ani na mě poeticky ten text nepůsobí, působí mile, neukončeně, polotovarově. buď je to jakási skica pro budoucí báseň, což je přípustné, a nebo je to začátek příběhu.
| |
