TOTální E Magazín


	ISSN 1214-3529 Středa 1.5. Svátek práce

Všechny rubriky

Próza

> Próza

>		Povídky

> Fejetony

> Úvahy

> Pohádky

> Životní příběhy

> Cestopisy, reportáže

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.

Město slepců
Autor: Rony Rubinek (Občasný) - smazáno

čtenář ja:-) - 23.3.2006 > Široké pláně se táhly podél města, sem tam převalil vítr pár prázdných plechovek. Krajina nikoho postupně zkomírala pod únavným náporem dalšího horkého dne, dne nejistoty a zmatku, jakých bylo v tomto roce nepočítaně. Matná zrnka písku a trocha melancholie prostupovaly to zpustlé místo, připomínající opuštěný hřbitov, uzamčený kamennými křídly města. Potkat zde živou duši se zdálo nad lidské síly a na každého, kdo zde žil, dopadla ona bezútěšná tíseň, doslova klaustrofobický pocit, nepochopitelný, vzhledem k rozsáhlosti města, ale přesto výstižný. Město slepců- hlásaly vybledlé nápisy na zažloutlých zdech a omšelá barva spreje stékala jako hnis po jednotlivých průčelích domů a leskla se jako mastná skvrna na rozpraskaném asfaltu. Město slepců, mrtvé město, příšera bez tváře. Prázdné pasáže a tržnice opuštěné ve spěchu před nějakou nehmotnou hrozbou pomalu skomíraly přežvykovány zubem času. Většina lidí by z takového místa prchla, i kdyby si měli prošoupat podrážky na mělkém písku táhnoucím se dlouhé kilometry po kdysi frekventované dálnici. Jenomže to nešlo. Přivezli je sem před měsícem, v obrovských obrněných transportech. Slíbili jim pomoc, jenže než ji stihli poskytnout, sami zemřeli. Janův vůz zafrkal, (žádná nehoda, leč naprosto běžný proces Janova auta při parkování) a odmlčel se do houstnoucího ticha. Jan se ušklíbl, vysoukal své podsadité tělo úzkým otvorem zrezivělých dvířek a vzeky kopl do jedné z pneumatik. "Pse!" zavrčel. Černá chundelatá hlava se na povel vynořila na zadním sedadle a zvíře líně zívlo. Tady nikdo nikdy nespěchal. Měl dovézt zboží a to udělal. Dělal vždy to, co se od něho čekalo, nikdy ani chlup navíc. Doba je drsná a za prachy si dneska nekoupíš ani děvku.. "K noze!" pleskl se do růžového stehna a chladný satén jeho obtažených kalhot se groteskně zavlnil. Pes byl v mžiku u něho a lačně mu olizoval ruku. Nechal si to chvíli líbit, aby mu dal na srozuměnou, kdo je tady pánem a pak ho hrubě odstrčil, až zvíře zavylo. "Jdeme!" Bez dalších cirátů se otočil a vydal se směrem k pasáži "Růže". Obešel s jistým sebezapřením mléčný bar na rohu ulice, vyhl se parkovišti mezi dvěma supermarkety, dobře věděl proč, a pokračoval kolem proskleného kadeřnictví, které poskytovalo výhled přímo na čalouněné křeslo, v němž seděla mladá, sotva dvacetiletá dívka a v rukou třímala svůj skalp. Slepýma očima propichovala skleněnou výlohu, paži mírně napřaženou ve výmluvném gestu. "Odporná, tahle verbeš!" otřásl se Jan a pes zavrčel, jako by mu dával za pravdu. Pasáž byla osvícená, mramorové sloupy lehce nakloněné do strany, ale průchozí a to bylo důležité. Opatrně našlapoval po skleněných střepech a ostražitě sledoval jakýkoliv náznak pohybu v rozbitých výlohách. Všude byl klid, jen mrtvé figuríny se bezelstně křenily z ošuntělých rámů. I když si na ten pohled již dávno zvykl, byly chvíle, kdy mu na zadku naskakovala husí kůže a bojoval s paranoidním pocitem, že ho někdo sleduje. "Chlupáči!" téměř šeptem zbytečně napomenul psa, který mu poslušně kráčel u nohy. Vlastní hlas mu příliš sebevědomí nedodal, a tak bezděčně stiskl chladný kov, který mu odpočíval v kapse. Prošel pasáží a na jejím konci zahnul po úzkém schodišti do sklepní restaurace. "Á Jenda se na nás přišel podívat!" Hlas hostinského měl znít teatrálně, ale jeho slova se minula účinkem a odrazila se od kamenných zdí, jako by lokál byl prázdný. Jan kývl na pozdrav a těžkopádně se usadil na dřevěnou lavici zasazenou pod štukovou klenbou, na níž se houpala opelichaná,(kdysi jistě stylová), kančí hlava. "Jako obvykle?" zapištěl hostinský a jeho vyzáblé tělíčko se zachvělo, když vešli další hosté. I Jan pohlédl tím směrem a musel si přiznat, že ani jemu není dvakrát nejlíp. Popravdě málem si nadělal do kalhot, když spatřil jak Matěj Krupec, dříve tolik uznávaný sporotvec, zestárl. Jeho tvář už nebyla zdaleka tak plná, rovnoměrná, s lehce aristokratickými rysy. Místo bystrých očí na něj teď zíraly dvě vystouplé šedivé bulvy čnějící z vykotlané lebky. Matný, horečnatý lesk v jeho pohledu, něco, co z něj vyzařovalo, působilo až hrůzostrašně. První stadium v plné síle.... Dvě gorily, které měl v patách, nevypadaly o nic lépe. Spíš zvířata než lidi...napadlo Jana a asi to řekl i nahlas, protože hostinský zamyšleně přikývl a hleděl se co nejrychleji ztratit. Ve chvíli, kdy se ten chudák otáčel k odchodu, ho Matěj uchopil svou roztřesenou rukou a s překvapivou silou mu stiskl paži. Pohlédl mu do tváře a vyfoukl imaginární obláček dýmu. Hostinský sebou škubal, jako moucha přilepená k odporné mucholapce, ale Matěj ho stále pevně svíral. Dlouho, podle Jana až příliš (právě ta přímá úměra strachu a Matějovy chvilkové nadvlády dodávala situaci na efektu), na něj zíral, až se kolena jeho oběti roztřásla, téměř jako v epileptickém šoku. "Kořalku, jakoukoliv!" vyprskl potom spokojeně Matěj: "A pro mý dva kámoše taky." Usmál se kdysi odzbrojujícím úsměvem a Jan si vzpoměl na lepší časy, kdy spolu vymetali lokály a pořádali skupinový sex. "Jeníku, kamaráde!" Konečně se začal věnovat pravému důvodu, proč přišel. Jan se povzbudivě usmál, ale na tváři se mu objevil jen jakýsi škleb. Matěj se pohodlně usadil proti němu a ušklíbl se na kančí hlavu. "Pěkný místo, jen co je pravda." prohodil. Gorily se usadily vedle, každý z jedné strany. Jan popravdě nechápal, na co je Matěj vlastně má. Neexistoval jediný důvod, proč by ho ti chlapi měli chránit. Dokonce ani zaplatit je nemohl, peníze už dávno ztratily svoji hodnotu. Vysvětloval si to silou zvyku z předchozích časů. "Jako by to někde bylo lepší." prohodil. "Tak, tak." přikývl Matěj. Tác se sklenicemi pleskl o dřevěnou desklu stolu a hostinský kvapně odkráčel. "No tak, kluci, pojďte se taky napít!" vyzval své společníky Matěj: "Vždyť máme co oslavovat, že?" Tázavě se zapíchl očima do Janovi tváře. Jan beze slova vytáhl revolver zabalený v umaštěném plátně a opatrně jej pod stolem podal Matějovi. Ten se ušklíbl jeho strachu a potěžkal zbraň v rukou. "A já?" Napjatě se zeptal Jan. O stůl pleskla stará, ohněm sežehlá kniha. Kdo by se zahleděl pozorněji na kdysi zlatý nápis na jejím hřbetě, nevěřil by, že zrovna Jan by takhle riskoval jen pro ten cár papíru, který se dnes jevil bezcenný stejně jako veškeré materiální věci. Bible kralická, stálo tam. Jan ji dychtivě uchopil a něžně pohladil hladké desky. "Kdo by dneska ještě věřil v boha? Po tom všem..." odkašlal si Matěj a tázavě na něj pohlédl, s jakýmsi uštěpačným zájmem. "Každý máme svou naději. Pro tebe je to tahle zbraň, ale pro mě, pro mě něco mnohem cenějšího. Víra, hochu. Víra." "Pche! Do hajzlu s tvojí vírou! Kde byl bůh, když se odkrývaly hroby na Spinaloze? Něco ti povim, tys tam nebyl..." přihmouřil nebezpečně oči. "Už budu muset jít!" rozhodně se zvedl Jan a kývl na svého psa. Rozuměl jeho povelům i beze slov, přeci jen existovala ještě nějaká oddanost. Gorily se nebezpečně nahrbily a Jan pochopil, že si bude muset tenhle příběh vyslechnout, ať chce nebo ne. A on opravdu nechtěl, protože už ho dávno znal. Prkenně usedl zpět. "Na Spinalogu jsem vyjel jednoho krásnýho letního dne.." pokračoval nevzrušeně Matěj: "Moře bylo azurový, třpytivý a teplý jako mámina náruč..," ušklíbl se vlastnímu přirovnání. " Najali jsme si loďku z Eloundy, je to taková malá vesnička na pobřeží, moc pěkná. Škoda, že ji to vzalo jako první. Spinalogu určitě znáš- takovej malej ostrůvek. Uprostřed stála, a vsadim se, že ještě stojí, benátská pevnost, je nedobytná. Teda aspoň nikdo jí ještě nedobyl, checht. Tam je drželi. Drželi je jako zvířata přes padesát let, ty malomocný. Někteří se tam rodili a jako nemluvňata je posílali do okolních sirotčinců, jiní se tam milovali a pak umírali jeden po druhým, ovce na porážce. Žili jak mohli, ponecháni vlastnímu osudu. Dovedeš si představit, co to je? Sedět na útesu, zírat přes ten modrej cár vody na Eloundu a cítit opravdovej život, kterýho se nemůžeš dotknout? Myslíš, že by brali radši pár tupejch veršů nebo tohle?" ukázal na pistoli a nečekal na odpověď: "No, ať je to jak chce, někdo, ani nevim už kdo to byl, si usmyslel, že na Spinaloze vybuduje sportovní centrum. Moc se nekřeň, teď už vim taky, jak blbej nápad to byl. Pevnost zůstala pro nějakou tu jejich reality show, okolní stavby přestavěli na apartmány pro návštěvníky. Bylo to velkolepý. Než majitele napadlo, že v místech, kde byl hřbitov, postaví golfový hřiště. Asi mu bylo blbý šlapat po těch mrtvejch, tak ještě těsně před otevřením nechal tu zem vybagrovat a zasadit anglickej trávník, aby to nějak vypadalo, rozumíš. Hygiena mu to samozřejmě nepovolila, tak všechny ty práce probíhaly na tajno. Stačilo podplatit pár vlivnejch lidí a bylo to v suchu. V tý době jsem tam bydlel v jednom z těch apartmánů, který byly mimochodem opravdu luxusní. Jako sportovec roku jsem měl zahájit slavnostní otevření areálu, a tak jsem moh vidět, jak ty hroby hlouběj, a zbytky těch kostí jak drtí kola bagrů. - Dobře, měl jsem podíl na zisku, když to chceš vědět, byl to dobrej kšeft, měl budoucnost." připustil, když spatřil Janův nevěřícný výraz. " Bylo to hrozný, vrstvili jejich mrtvoly jednu na druhou, aby nezabrali tolik místa a nemuseli je házet do moře. Tolik kostí jsem v životě pohromadě neviděl a ani neuvidim..." odmlčel se a téměř zamilovaně se podíval do tmavé hlavně. Zpočátku se všechno zdálo v pohodě, nikoho nenapadlo, že bakterie mohly přežít padesát let a hlavně, lék proti lepře už stejně existoval, tak si s tim nikdo ani hlavu nelámal. Jedinej, kdo byl přímo ohroženej, jsem byl já a pár lidí, co tam bylo se mnou. A řemeslníci, samozřejmě. To jsme ovšem tenkrát netušili. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že ta nemoc takhle zmutuje." ukázal na pár ubožáků krčících se v koutě. Vytřeštěné oči a vlasy přilepené k lebce, ten horečnatý výraz v jejich tvářích a obrovské hnědé skvrny všude po těle- společný jmenovatel té příšerné nemoci, která zdevastovala celý svět. Jan dobře věděl, co přijde. Konec byl nevyhnutelný pro každého. Záleželo jen na bohu, kolik dal každému času. Nemoc se totiž nevyvíjela stejně, její inkubační doba byla individuální. Záleželo na síle a odolnosti jedince. A Matěj musel být velmi odolný, když ho to postihlo až teď, po měsíci od té katastrofy. "Ještě věříš v dobrotu a sílu boha?" zašklebil se na něj Matěj. Jan beze slova uchopil knihu a bez pozdravu odešel. Pes věrně cupital za ním, vyzáblé tělo na vratkých nohách. Matějova zpověď ho nijak nešokovala. Nezáleželo na tom, odkud se choroba vzala. Důležité bylo, že tu byla. Přežít co nejdéle, o to se snažil. Ale proč vlastně? Nedokázal to nějak rozumně zargumentovat. Jediným hnacím motorem byl fakt, že Jan touto nemocí netrpěl. Nevěděl proč zrovna on přežil její invazi a vypěstoval si tím odolnost proti viru, ale ten fakt ho držel nad vodou. Nemělo smysl o tom někomu říkat, nač také? Ta hrstka doktorů, kteří sem přicestovali s nakaženými už stejně pomřela, nebo prchla někam do tajemných zákoutí města. Nemocnice lehly popelem při pološílených raziích zdivočelého obyvatelstva, když kýžená pomoc nepřicházela. Každý se držel zavřený doma a snažil se v poklidu zemřít. Ale on ne. On byl vyvolený. A právě v té chvíli, kdy to zjistil, v něm vzplála obrovská naděje. Třeba není jediný, třeba za hranicemi tohoto podivného města ještě existuje někdo, kdo je na tom stejně. Kráčel rychle a vytrvale k svému autu, pes za ním v patách, jejich kroky doprovázelo jen táhlé vytí. Nasedl a nastartoval, vůz zakašlal a rozjel se tam, kam se málokdo odvážil. Tam, kde sehnal pro Martina pistoli. K předměstí. Kamenná zeď tmavých domů vypadala ještě hůř než ve dne. Noc jí vykreslila hluboké vrásky, okna osvítila chladným třpytem hvězd a prázdné ulice naplnila posvátnou hrůzou z neznámého. Zde žili ti nejzatracenější, mrtvoly se povalovaly v kalných stokách i v parcích, na autobusových zastávkách, ve vyschlých korytech kanalizace. Věděl, že když tudy projede a dá se na sever, čeká ho jen nekonečná poušť. Bez pomoci, bez jídla a pití. Ale musel to zkusit. Když už i Matěj vzdal své naděje, pak tedy jemu zbyla ta poslední. Ta, ke které se člověk obrací když je mu nejhůře. Urputná, dychtivá, zoufalá víra v boží pomoc. Projel branami města, minul nápisy Město slepců a souhlasně pokýval hlavou. Dobře chápal ten název. Lidé jsou opravdu slepí, přes vlastní aroganci si nevidí ani na špičky bot. Honí se za přeludy a pravá podstata jim uniká. Nebyla to žádná světoborná myšlenka, leč stejně pravdivá, jako že smrt je neuchopitelná a přece tak hmatatelná. Před ním se rozevírala široká, nehostinná náruč pouště. Jel několik dní. V duchu si pochvaloval svoji předvídavost, že se včas zásobil kanystry s benzínem, vodou a konzervami, které posbíral na předměstí. Vzápětí se zase proklínal za to, že jednal tak impulzivně, ačkoliv tušil, že jednou k tomu dojít muselo. Před očima mu tančila ohnivá kola a vyschlé hrdlo se dožadovalo úpěnlivě aspoň trochy vody. Dopřál si pořádný hlt z polní lahve a snažil se nevnímat ten divný tlak na prsou, který, alespoň podle jeho mínění, hraničil s předtuchou. Psa pochoval včera, vyčerpáním padl a Janovi se sevřelo srdce nad tím, že teď zůstal na světě úplně sám. Nejprve ta chladná oka pletiva pokládal za nějakou fata morgánu, ale když přijel blíž a vylezl z auta, padl na všechny čtyři a zabořil hlavu do písku. "Odstupte!" Čísi hlas ho vytrhl z pláče. Polekaně zvedl hlavu. Za pletivem stáli tři muži ve vojenských oblecích, s rouškou kolem úst. "Pomozte.." zakvílel Jan. Mohl by přísahat, že muž stojící proti němu se pod rouškou ušklíbl. "Vraťte se prosím zpátky, nebo budeme střílet." vyzval ho bezcitně. "Střílet? Proboha lidi, co je to s váma? K čemu vám bude, když mě zabijete? Stejně tu všichni pochcípáme!" "Vraťte se!" trval na svém muž a vystřelil výstražně do písku. A pak to Janovi došlo. A to poznání ho skolilo natolik, že ze sebe pracně soukal slova. "Vy nejste nakažení, že ne? Vy jste tu vybudovali tu zeď a hlídáte ji, aby nikdo neutekl. Svět není nakažený, jen tohle město, že? Ty zprávy v rozhlase, mediální kampaně, transporty lidí sem, do tohoto bohem zapomenutého místa...novodobá Spinaloga! ...Slibovali jste pomoc, že nás vyléčíte a přitom jste nás shromažďovali na tomto místě, jako by to byla nějaká odporná veš, co se na vás nalepila! To všechno byla jen lest, jak najít způsob, jak nás odříznout od okolního světa!" Muž mu opět vystřelil pod nohy, nijak nevzrušen jeho výtkou. "Ale proč? Stejně se to k vám dostane vzduchem! Tomu nezabráníte!" "Kecy." odsekl muž. "Ale já nejsem nemocný, slyšíte? Já ne! Mám v sobě protilátku!" vykřikl zoufale Jan a vrhl se na pletivo. Dotek elektrického proudu byl ostrý, jako čepel nože a pak příjemně hřejivý, jako mámina náruč...přesně jak říkal Matěj. Když se jeho bezvládné tělo přestalo třást, a zvedl se lehký poryv větru, muž němě pohlédl na věc, kterou Jan svíral v rukou. "Bible." ušklíbl se k ostatním. "Měl recht chlapi, boží milost existuje, ale jen pro ty vyvolený. Ne vzduchem, ale dotekem se to přenáší

		<reagovat

Reagovat na tuto poznámku u příspěvku

<jméno

e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + deset ?

Napsat autorovi (Občasný)

Addictive Zone Orbital Defender Game