 čtenář PEPEK - 10.4.2002 > Když jsem běhal v roce 87, abych si vyfotil první nádech syna, nepovedlo se. Potom mne kdosi po osmnácti hodinách propašoval, tak se mi klepali ruce, ale fotka byla. Mámu mi neukázali. Tu fotku, vzniklou po osmnácti hodinách, mám rád; dnes je to velkej chlap a na Totemu tu a tam cosi ukazuje.
Ta fotka, Flynne, je vyjádřením Tvé emoce a je dobrá, mám radost s tebou. Bohužel jsme si zvykli na fotky reporérů, na kterých lidé umírají, jsou s bleskem, někdy neosté, komposičně blbé a čumíme. Jak teče krev, jak byl odvážnej fotograf, jak tam nejsme. Ale kdo má odvahu jít s mámou na sál, fotit co vidí, co cítí a svěřit se nám s tím?
ŘEKL BYCH, ŽE TOTO JE UMĚNÍ. BEZ FALŠE, PŘEDSTÍRÁNÍ...
Skutečně velmi srdečně gratuluji, k manželce, synkovi, odvaze.
Ať ti to nedopadne jako nám.(to je osobní poznámka, kurzívou)
| Body: 5
|
