Já, Přechod a Čas

Smrt

Věnováno věstkyni. Za to, že věří i těm, co nejsou andělé jako ona.

Prohlíželi si mou drobnou postavu smělé dokonalosti. Vlnité vlasy černého uhlí, jež mi padaly do obličeje, temné oči smrtící nádherou noci a smyslné růžovoučké rty. Usmívali se na mě. Netušili, kdo jsem, stejně jako to netušili jiní, dokud jsem jim to neodhalila.

Rozmotávala jsem jejich pouta mezi duší a tělem.

Nebránili se.

Řekla jsem pojď.

A oni šli.

Vedla jsem je na jejich první cestu k velikosti.

Kajuty byly zaplněny dříve bouřícím se živlem a slunce opět prostrkovalo své paprsky zpoza mraků, které se pomalu vpíjely do modrého nebe.

Z přístaviště, teď už ovšem pozdě, vyjížděly lodě, které měly jet v bouři na pomoc jedné plachetnici. Ale muž, jenž o tom rozhodoval, na poslední chvíli zavelel, aby vyčkali, protože v takovém počasí by nic nesvedli.

Již dorazili ke skaliskům, o které se plavidlo roztříštilo. Věděli, co uvidí. Všude plavaly kusy dřeva a na hladině vody se vznášely zmrzlé, nafialovělé mrtvoly.

 Z pohledu na ně se obracel žaludek a z jejich výrazu se ježily chlupy po celém těle. Na tváři se jim zračil mrtvolný úsměv, jakoby těsně před smrtí uviděli přicházející pomoc.     

Proplouvali tunely vstřebávajíc okolí.

Temná zář kalícího se světla…

Horko afrických duší…

Zavinovací mlha dětských hlásků…

Kamínky z řek chaosu…

Konec tunelu znamená konec všeho.  Poslední přehrané vzpomínky. Naposledy prožité jejich pocity. A pak. Pak? Nic. Nicota.

Na konci tunelu.

Na začátku konce.

A na konci konce?

Začátek.

Bílé pláště hemžící se po chodbách mezi přecházejícími muži.

Sem. Tam.

Nervózně klapajících po dlaždicích s rukama s potem očekávání.

„Je to holčička, pane,“ pohlédla na něj sestra přes kulaté brýle.

Když uviděla jeho výraz, musela se usmát. Chvilku na ni ospale hleděl a potom si protřel rukama oči.

„Já mám dceru.“ Rozzářil se.

„Mám dceru.“ Zamumlal ještě jednou a políbil sestru na tvář.

„Můžu ji vidět?“ konečně se vzpamatoval.