Květ se rozvinul a padla kapka deště,
oko v mžiku, mrklo v tichu.
Klávesnice zaklapala pod prsty básně,
květ se směje, náhle je krásně.

Uvnitř je větrno, uvnitř v hlavě,
kde víry krouží, svižně, hravě.
Květy tam zvadly, vyschly studny,
den je nějak divně nudně svůdný.

Jen vítr, divoký a napůl šílený,
spícího človíčka vozí nad zemí.
[------
Jen vítr, dítě, loudil bez těla,
s láskou se ujal spícího anděla.
-------]
Prosil jsem,
probuď ho, prosím.
Řekl jen,
ne, moc rád ho nosím.

Často jsem měl zdání,
že jsem pán své hlavy,
nicméně vítr je tam vládcem,
a já,
pouhým jen rádcem.