Dalibora nouze

naučila housti,

hoch se trochu vzpouzel,

tak ať se teď postí…

To měl tisíc řečí,

teď jen mlčky fidlá,

když hrál, žal se zvětšil,

až krev v žilách stydla…

Hrál tak srdceryvně,

tedy, když už uměl,

ženám bylo divně,

vzplály nerozumně…

Však ho neviděly,

byl jen kost a kůže,

slyšely ho, chtěly

jeho, ne své muže…

Neměl zkrátka kliku,

zas ho bylo slyšet,

kat už bez cavyků

utne mu hlad v břiše…

Refrén:

Když moc čněl,

skončil ve věži,

bezbožně

ale soutěží

s virtuozy světa…