|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Neměl mě k tomu ponoukat. Zapíjela jsem vlastní frustrace vesele až do rána. Naštěstí mě, pozdním sluncem probuzenou, bolela jen hlava. V komnatách Maironových nikdo v noci nespal. Žádný pán, žádná práce. Vypadalo to na den plný volna. Zašla jsem se najíst dolů do kuchyně. Bez obav, můj vzhled už nebudil žádná podezření. Pochytila jsem pár nových zpráv. Bouře na severu. Nespokojení horalé. Válka. Mír. Hospodské kecy o politice jako u nás. Jenže s pachutí smrti, když se vládci nedohodnou. Po zdejších zkušenostech si budu relativního bezpečí u nás doma sakra vážit.
V následujících dnech jsem Mairona téměř nevídala. Byla jsem strašně zvědavá, jestli už se se Sirenai dohodl. Požádal ji o ruku, nebo jak to tady dělají? „Tak co? Souhlasila?“ hořela jsem nedočkavostí jediného večera, který dlel ve svém pokoji. „Samozřejmě. Tys pochyboval?“ Že jsem se ptala ... „Děje se něco? Zaslechl jsem nějaké zvěsti v kuchyni a ty se chováš jinak, než dříve.“ „Nebudu se ti svěřovat, Ethane, se státními záležitostmi,“ odbyl mě zachmuřen. Fajn, tak zase sluha a pán. Prý přítel, pchá!
Jediný, co drželo můj jazyk na uzdě, bylo vědomí, že on má opravdu závažné starosti. Měl je skoro vepsané do tváře. Na druhou stranu jsem si nestěžovala. Téměř mě nyní nezaměstnával, sotva tak připravit oděv, nasedlat koně, sem tam něco přinést. Celková atmosféra na hradě zhoustla. Drbů jsem moc nezachytila, lidé si náhle dávali mnohem větší pozor na pusu. Začala jsem být nervózní. Kruci, to nemohly ty čtyři týdny proběhnout v klidu? Co když se něco zvrtne a já se nedostanu ke strážkyni a k mému buku? Od nervozity byl jen malý krůček ke strachu. „Nestojím ti za to, abys mě informoval?“ pronesla jsem hystericky. „Žene tě ženská zvědavost, či máš jen ubohý strach?“ utrhl se na mě vztekle. „Ano, nejsem žádný voják-hrdina,“ podívala jsem se mu zpříma do očí, „mám strach.“ Nevydržel můj pohled, otočil se a mým přiznáním jako by z něj vyprchala veškerá bojovnost. „Věř mi Etha-, Ethis, že udělám vše, abych tě ochránil. Můj slib nevezmu zpět.“ Ethis, tak už mi dlouho neřekl … Tvářil se nešťastně, když za sebou zavíral dveře. Ještě že spěšně odešel, nerada bych brečela před ním.
Jak lehký je tanec s ní, jak nekonečný úsměv krášlí její tvář, jak nese se středem dvořanů ta, jež stane se mou paní do konce našich dnů! Byl jen čirý nerozum vzpírati se sblížení s ní. Arnalovi na tváři vidím snoubit se spokojenost s vypočítavostí, ale hřeje mne vědomí, že od nynějška osud můj již pouze podle mne utvářet se bude. Věřím, že Sorge přijme mne vlídně. Ostatně, je to již starý muž, panovník bez moci, budu poslušen jeho rad, však rozhodovati se budu sám. Pevně přesvědčen, i když s bázní, zeptal jsem se té hrdé urozené ženy a ona byla srozuměna sdílet se mnou společné žití. „Miluješ ji?“ optal se mě Lerot před Ethi-, Ethanem. „Co tak zázračného vidíš na lásce? Jen zatemňuje lidem zrak,“ pravil jsem přesvědčen o své pravdě. Lerot na mě skepticky hleděl s pobaveným úsměvem. Raději jsem změnil téma. „Norset přece jen překročil hranici. Došlo na má slova.“ „Cítíš zadostiučinění? Jsi spokojen? Nebo tě trápí osud napadených vesnic?“ „Lerote!“ zvolal jsem dotčeně. Však zahanbeně musel jsem si přiznat, že jeho slova ťala do živého. Touha po pomstě a boji, ať jakkoli spravedlivém, mě skoro zaslepila. Ani přítomnost Sirenai nedokáže mě zde udržet! Vzhůru do boje, dost jsem zahálel. Nyní kyne nám šance vykázat Norseta, kam patří jednou provždy. Úmyslně přehlédl jsem zděšení v očích Ethana. Obrana země důležitější jest!
Arnala zastihl jsem nečekaně zamlklého, pozorně naslouchajícího radám svých opatrných rádců. Ihned ostře zchladil můj bojovný ryk. „Posaď se, prosím, a zanech své ukvapenosti, není-li ti znám návrh Norsetův!“ „Co tedy navrhuje ten …“ raději jsem včas zadržel svá slova. „Poslové jeho přinesli ráno zprávu. Máme se sejít u východního cípu hranic našich zemí, kde na neutrální půdě najdeme řešení vleklých sporů,“ citoval Arnal z listu, jež držel v ruce. „Proč až nyní? Proč nechtěl řešit napjatou situaci, když byl tvým hostem na našem hradě? Co se změnilo? Něco nám tají, to je jisté.“ „Předpokládám, že zalekl se našeho spojení s jižní zemí, jež by jej ohrozit mohlo. Proti našim společným silám nemělo by jeho vojsko pražádnou naději. Norset je válečník a stratég, uvažuje dopředu, chce se, myslím, smlouvou o míru pojistit.“ „A co když ne? Vidím za jeho proslovy o míru pouhou léčku!“ „Vskutku? A nezaslepuje tě jen tvá nenávist k němu? Není to tak, že ty sám léčku jeho viděti chceš?“ „Možná máš pravdu,“ odpověděl jsem neochotně. Možná bych měl krotit svou zbrklost … „Místo na východní hranici zvoleno bylo proto, aby všechny tři země byly ve stejné výhodě.“ „Tedy dohoda týká se i Sirenai?“ otázal jsem se překvapen. „Samozřejmě, dosud ona je jedinou následnicí trůnu a Sorge není schopen dostavit se sám.“ „Požádal jsem ji a ona souhlasila se mojí ženou státi,“ konečně jsem o té novině spravil Arnala. „Toť dlouho očekávaná dobrá zpráva, bratře! Však na dnešní situaci pranic se tím nemění.“ „Chápu, promluvím s ní bezodkladně, je nade vše třeba, aby věděla, že Norset …“ „Ne!“ Arnalův tón mě umlčel. „Mairone, tvé místo je zde, já sám pojedu na východ vyjednávat,“ rozkázal můj bratr.
Vybuchl jsem v hněvu. Vedl mne nejen strach o Sirenai, ale také touha ukázati se před ní coby rozvážný panovník, ne jen všeho schopný voják. Znala mou udatnost, toužil jsem, aby mne viděla i jako spravedlivého a moudrého muže, jež dokáže prosadit svůj názor i konati kompromisy nutné pro blaho své země. To měla být má příležitost! Arnal mě uraženě vyloučil z dalších debat a rozebíral veškeré možnosti jen se svými rádci. Nejen on, ale i Lerot netrpělivě očekávali příchod jedné ze strážkyň, jež vyjevit měla své vidiny věcí příštích. Měl jsem dosti času na uvažování. Žárlil jsem na bratra za to, že on dokáže jednat jako král, kdežto já … Spřádám úvahy o léčce a zatím jsem nepomyslil na to, co kdyby opravdu Arnal padl do nebezpečí. Být po jeho boku snad dokázal bych nás ubránit, ale možná také ne. Jest nejlepším řešením, abychom se rozdělili. Proč jsem to neviděl sám? K čertu s těmi ženami, jen pro zalíbení jedné nechám se zaslepit ješitností! „Podvolím se tvému rozhodnutí,“ obrátil jsem se na Arnala a snažil se přehlédnout jeho škodolibý vítězoslavný úšklebek. Bylo to v poslední chvíli, pár okamžiků nato vstoupila Sirenai. Pozoroval jsem jí při jednání s králem, chovala se jako jemu rovnocenný vládce. Nepřehlížela mne, ale bylo nade vše jasné, že rozumí, kdo zde vládne. „Strážkyně již dlí na nádvoří,“ hlásil jeden z Arnalových mužů, „zjevně ji tam někdo zdržuje, jak vidím. Mairone, není to ten tvůj podařený sluha?“ Vyhlédl jsem z okna a spatřil Ethana v kradmém rozhovoru se strážkyní. Věděl jsem, co má na srdci. Den rozloučení se blížil mílovými kroky. „Tak Mairone! Jak dlouho máme čekat!“ vyštěkl Arnal. Otevřel jsem okno dokořán, ale strážkyně již byla pryč. Odměnou byl mi pátravý pohled zdola. Náhle jsem vedle sebe ucítil dech Sirenai. „Máš prazvláštní služebníky, drahý Mairone,“ pronesla hlasem, jenž nepřipouštěl námitek. Zamrazilo mne v zádech, kéž je Ethan již ve svém světě, v bezpečí! „Čekáme netrpělivě na tvé proroctví!“ přivítal přicházející Arnal. „Můj králi,“ pravila ona, „má slova jen pro tvé uši jsou určena.“ A s tímto nás všechny bratr propustil. I Ethan byl „velmi sdílný“. „Sdělila ti strážkyně dobré zprávy?“ zajímal jsem se. „Ano, vše jde podle plánu. Už se mě co nevidět zbavíš.“ „Proč mám pocit, že mi něco tajíš? Ona ti vyjevila budoucnost?“ „Neptej se mě, prosím, nemůžu ti nic říct,“ ošívala se ona. „To mnoho důvěry ke mně tedy nemáš,“ vykřikl jsem hněvivě. Já ji tu hodlám zachraňovat a ona mi lže? „Nesmím, promiň …“ snažila se ospravedlnit. Marně. „Už to chápu, konečně prozradila ti úkol, jež máš provést. Je to tak? Dlužíš jí přece za její pomoc.“ „Máš pravdu,“ zvolala rozhořčeně, „ale nezoufej, třeba to nedokážu!“ Sebrala se a utekla! Asi zapomíná, kdo je! Ten rozhovor ještě dokončíme jindy! Nazítří ráno vydala se královská družina na cestu provázena nadějí všech, že její poslání přinese pokoj a mír. Rozloučil jsem se zběžně s bratrem a dlouze a důvěrně se Sirenai. Stále mrzelo mne, že nejedu s nimi, ale byl jsem si vědom důležitosti mého setrvání zde. Co to jenom sdělila strážkyně Arnalovi?
Když jsem se dozvěděla, že král s nejbližšími odjede, vyděsila jsem se. Ulevilo se mi, až když jsem zjistila, že Maironovi král přikázal zůstat a v případě potřeby hájit hrad. Snad už tedy nic nezkříží mé plány. Potěšilo mne nenadálé setkání se strážkyní. V takovou náhodu jsem ani nedoufala. „Ethis,“ usmála se na mě vědoucně, „ani jsem tě nepoznala, vidím, že pobyt na hradě ti svědčí.“ „Vážně? To je mi novina. Prosím, pověz mi, jak to vypadá s tou trnitou rostlinou?“ „Nemusíš se bát, včas doroste. Až státi budeš u onoho buku, její trny budou na svém místě.“ „Děkuju.“ Stále jsem ale měla něco na srdci. „Zajímá tě, jakým úkolem tě pověřím?“ vytušila správně mou nejistotu. „Bojím se, zda ho dokážu splnit …“ „Zda to dokážeš, nebo zda budeš ochotna?“ Odhadla mě přesně. Co jiného jsem od ní čekala? „Tak jo, ať už to mám za sebou. Co mám provést?“ „Vydat Mairona horalům.“ Ach bože. To nemyslí vážně! Poslat ho na smrt? Nikdy!
„Váháš? Či snad vzpírati se chceš úkolu?“ „Proč? Čemu to pomůže? Komu prospěje jeho smrt?“ „Lituješ ho? Pochybuješ o správnosti mého jednání? Či máš snad jiný důvod?“ „Kdy?“ vyhrkla jsem zoufale. „Až přijde čas. To poznáš,“ dodala odcházejíc. „A Ethis, kdo mluvil o smrti?“ tiše pronesla na úpatí schodiště. Mairon hleděl na tu scénu z okna, vedle jeho tváře objevila se jeho vyvolená. Až se mě zeptá, a on to udělá, co mu odpovím?
|
|
|