Seděli jsme na kopci a hulili joint. Byla noc. Sandra ukázala před sebe na oblohu, kde pro samý světelný smog nebyly vidět žádné hvězdy a povídá:
„Hele, smrt!“
Dolehl k nám ohlušující zvuk exploze. Vytřeštil jsem oči tím směrem a spatřil trup letadla v plamenech. Křídla ležela rozbitá všude možně kolem. Nebylo to daleko.
Šli jsme se tam se Sandrou podívat. Měla dlouhé vlasy a výtečnou náladu. Byla erotická a inteligentní. Věřila v ideály a disponovala naivním pohledem na svět. Bylo jen přirozené, že jsem ji miloval, ale ona mě měla striktně za kamaráda.
Válely se tam mrtvoly. Byly různě znetvořené. Kráva vedle krávy.
„Dobytek,“ konstatoval jsem.
„Nejspíš jateční,“ pronesla Sandra.
„Kdo ví, kam ho asi vezli?“ procedil jsem a ona se na mě překvapeně podívala, načež řekla:
„Přece do masokombinátu, ty ňoumo.“
„Co teď s ním bude?“ zajímal jsem se.
„Tipuju si, že ho zkonzumují zdejší bezdomovci. No jen se podívej, co jich tu je,“ upozornila mě a já si teprve až nyní všiml jejich přítomnosti. Slézali se k místu havárie jako zhypnotizovaní. V rukou drželi připravená zrezivělá víčka od krabiček sardinek, jimiž je hodlali naporcovat a sníst.
Míjeli nás. Byli jsme na ně příliš živí. Zájem u nich budily výhradně mršiny.
*
Ubírali jsme se podél řeky směrem ke Snětínu. Rozednívalo se. Vesničané spěchali do práce. V rukou drželi vidle, na nohou měli gumáky, oděni byli do čistě vypraných montérek. Čekala je bitva o holé přežití, jinak též vyjádřeno: Každodenní rutina.
Zabíjeli v lese houbaře a těmi se pak živili. Aby jim vydrželi i na zimu, tak si je sušili nebo zavařovali.
„Ještě, že nechodíme na hřiby,“ vyslovila Sandra a na hrudi si vytvořila imaginární pentagram.
Chybělo málo a počural bych se strachy. Naštěstí se mi podařilo ovládnout.
*
Vsetín byl plný smažek. Jednalo se o vulgární existence. Na ulicích hořely ohně. Konkrétně Slizánkou jakoby se prohnali samotní 4 jezdci Apokalypsy. Nuda visela ve vzduchu, nechutná kurva apatie chňapala po všem, na co jen dosáhla a vpíjela se tomu pod kůži za jediným účelem a tím nebylo nic menšího, než zničit lidskou duši.
Vysát z vás život. Učinit z vás tupou loutku poplatnou zlu. Zombii – zdánlivou iluzi bytí. Mechanickou hračku Boha. Škodolibý omyl přírody. Hromádku arogantního slizu. Ontologický výkal. Hlenovitý sopel. Anebo obludný uher na čele pubescenta posedlého ďáblem, který se právě chystá vyvraždit dřevorubeckou sekerou celou svoji rodinu a to aniž by k tomu měl jakýkoli racionální či iracionální motiv.
Měli jsme namířeno do Vylhané karmy. Intelektuálové tam levitují nízko u stropu. Zaujímají polohou lotosového květu, ale k nirváně a osvícení mají ještě hodně daleko. Vybrali jsme si stůl pro 2 osoby a posadili se k němu.
Lao-c‘ – tvůrce slovutné brožury Tao a rum – se nás přišel otázat, co si dáme k pití. Sandra nám objednala 2 kvasnicová piva a vytáhla krabičku Rakoviny. Od okolních stolů se na nás usmívali: Svrab, Roztroušená skleróza, Syfilis, Jebavý, Ožungr, Plíseň, Guláš, Fekál, Garnát, Černý kašel a ty ostatní jsem podle jména neznal.
Všichni bez výjimky mi byli odporní. Měli velké nateklé pórovité nosy jedovatě rudé barvy. Občas mi připadalo, že jim těmi póry prosakuje moč. Znechucovali mě svojí podstatou, která byla vyloženě dementní.
Sandra tu chodila ráda kvůli spisovateli Petru Měrkovi.
Měrka tu měl pravidelně každý večer čtení. Četl román na pokračování. Co kapitola, to pivo od nějaké štamgasta. Musel z něčeho žít, a protože mu literatura nevynášela skoro žádné peníze, nezbývalo, než aby vystačil právě s tímto mokem. Ten ostatně v sobě obsahuje živin víc než dost.
*
Po čtení, když byl Měrka už tak ožralý, že ledva stál na nohou, slintal, pomočoval se a občas si upšoukl, mě Sandra poprosila, jestli bych jí s ním nepomohl k ní do postele.
„Víš, chtěla bych mu vykouřit šulina a pokud mi bude chutnat, tak s ním začnu chodit.“
(v pokračování dojde k vraždě z vilnosti)
15. září 2011 Petr Měrka
|