Chodím si po ulicích a chci zase mluvit s mrtvými, mazlit se s motýly, cítit jasmín a v noci šeptat do ticha, že toužím žít a milovat. Jenže uvnitř není nic, jsem odlitek s myslí dokořán.

Věci dostávají obrysy a já je kreslím. Pomáhám věcem a lidem dostát slibu linie, učmárám se k smrti. Ty obrazy řežou na kost. Možná je to začátek jak zase něco cítit nebo alespoň se takto uchlácholit lží.

Kdoví jestli jsem už jen mrtvola a dny se nezmění. Někdo čeká, chce mě probudit. Jenže já nechci. Je ve mně prázdnota.

Začátek byl fajn. Začátky jsou vždycky fajn. Některé trvají rok, dva. Tenhle trval pár dní a zkazila jsem si to sama.

Jak žít dál, když jsem milovala. Chci věřit, že někde čeká chlap, co má chyby a ví o nich a nestydí se za ně, nic neskrývá a neutíká a když už utíká, tak se po čase zastaví, protože mu dojde, že to není správné.

Všechno je jako parodie, chodím si po světě a nebojím se, nebojím se ničeho, bylo by to jako dřív, nebýt toho, že mi už fakt není dvacet a učení mi jde pomalu. Propásla jsem spoustu věcí. Měla jsem se toho naučit víc. To, co umím, nestačí.

Všechny kresby, všechno, co umím jsou pouhé skicy bez cíle, bez konceptu, beze smyslu. Zmatek jako vesmír. Vesmír ale prý má řád. Kdoví. Třeba je celé bytí otázkou měřítka a to vyžaduje odstup.