na nelehkou cestu se vydaly i ženy, vědouc, že z ní asi nebude návratu...
K Łascusovi se bezbranně tiskla křehká Inemu. Objímala ve spánku svého muže a tiše plakala.
Zdálo se jí, že se nachází v Ķràkϊşově osadě. Šla vyprat k řece prádlo, aby na další cestu bylo nachystáno čisté. Počala jej tedy máchat. Po namočení prvních pár košil zahlédla Læcera, jak kráčí od řeky s veslem. Pozdravila jej a pravila:
„Kdes byl?“
Læcer zčervenal a opáčil:
„Na lovu ryb.“
„Vždyť nemáš síť, ba ani oštěp. Kde vše máš?“ optala se Inemu.
„Bojoval jsem s obrovskou rybou jménem ogûg. Síť mi roztrhala na malé kousky, oštěp zůstal v těle jí, i dýku mou do hlubin spadnout nechala.“
„Děkuji. Až uvidíš Łascuse, řekni mu, ať navštíví mé osamocené srdce.“
„Jistě,“ odvětil Læcer, „a rád.“
Inemu, zrovna když máchala košili svého muže, nahmatala pod vodou nějaký velký předmět. Zděšeně odstoupila, a když se vynořil, spatřila tělo! Málem omdlela. Na hladinu vyplaval Łascus, obmotaný sítí, s oštěpem v hrudi a dýkou, zabodnutou v hrdle. Inemu prohlédla Læcerovu lež s ogûgem. Opatrně si naložila Łascuse na záda a vydala se za Ķràkϊşem. Stanula před trůnem a pravila:
„Ķràkϊşi! To, na čem tvůj zrak právě spočinul, učinil Læcer. Slyš, že jsem prala prádlo v Mizející řece, když tu jsem si všimla, že se blíží Læcer. Pozdravila jsem ho a optala jsem se kde byl. On mi přátelsky odpověděl, že lovil ogûgy…“
„Zadrž slova lži. Læcer mi pravil to, že svého muže zabila jsi ty! Popravčí, chop se jí!“
Marně prosila a vysvětlovala pravou podstatu Læcerova činu, i svoji nevinu a utrpení. Kat pozdvihl sekeru a Inemu odevzdaně složila hlavu na špalek, pokrytí zaschlou krví nepřátel nemoudrého krále…
Obavy o osud muže svíraly i mysl sličné Uhtry. Marně se snažila zklidnit Kormagovo běsnění, nebyl k probuzení, ani ztišit ho nebylo v její moci. Zachumlala se proto hluboko do houně, jíž byla přikryta, a s obavami očekávala, co spánek nadělí jí. A zanedlouho to přišlo.
Bloudila ostrými skalami, které jí draly chodidla na krvavé cáry. Ale nevzdávala se, hledala Kormaga, kterého viděla naposledy u jezera, kde spočinuli za napojením a odpočinkem. Podařilo se mu tam zbavit se pout a prchnout věznitelům, krutým skřetům krále Môsnise. Po několika dnech ji i ostatní osvobodila záchranná výprava Ķràkϊşova, dorazila však bez Kormaga. Nikdo o něm nevěděl, opustila tedy družinu, spějící opět proti proudu, a počala po něm pátrat.
Slézala vrcholky špičatých štítů, bloudila kol řeky i okolními hvozdy, až se ocitla na dně úzké, hluboké průrvy. Tam znaveně usnula.
Probudil jí tenký paprsek slunce, který se prodral mezi skalisky. Promnula si oči a vzhlédla k životadárnému slunci. Tu jeho paprsek cosi zkřížilo a zakrylo, byl to asi obrovský skalní orel, který se bleskurychle snášel s děsivým křikem přímo na ni. V poslední chvilce se probrala z ustrnutí a uskočila stranou pod nevelký převis. Těsně vedle ní cos dopadlo. Pohlédla v to místo a opětovně strnula. Ležela tam v objetí dvě těla, spadlá z okraje průrvy. S hrůzou hleděla do mrtvých očí svého muže…
A co málomluvná Retne, jaký ta měla té noci sen? Dusila se hlínou, kterou si cpala plnými hrstmi do úst. Kameny v ní rozptýlené třely, skřípajíce, její bělostné zuby.
Stanula po dlouhé a žel bohům neúspěšné pouti za záchranu řeky opět v rodné vsi, však nepoznávala ji. Kdys Úrodný kout byl teď koutem bez úrody a života. Na kost vyhublí vesničané polehávali kol chýší, oči měli vystouplé a rty rozpraskané. Z nich slyšela drát se, kam jen pohlédla, bezmocně slabý, snad ani ne skřetí šepot:
„Pít…prosím pít…,“ a hned nato, „hlad nás úží…prosím, dej nám sousto!“
Sáhla do své kabely, kde měla skromné zásoby na cestu. Vyndala poslední placky i pár kousků sušeného masa, smutně pohlédla na nemohoucí a před jejich trpícími zraky počala jedinou potravu v kraji cpát do svých úst…
|