Učitelka v mateřské školce netrpělivě pohlédla na hodinky. Každou chvíli se zvedla z lavičky, popošla k hlavní budově a nakukovala do chodby, jestli již nejdou. Bude pět a ty dvě tu stále ještě nejsou.  Alespoň  o prázdninách by mohly maminky vyzvedávat ty prcky včas, pomyslela si. Zuzanka s Kristýnkou  si zaujatě hrály v horku letního odpoledne na pískovišti. Byly tu jako obvykle touto dobou  samy a nepřišlo jim divné, že tu již ostatní děti nejsou. Bylo to vlastně fajn, měly všechny bábovičky jen pro sebe.

                Zuzana s Emou se srazily před školkou a v poklusu běžely do zahrady pro své holčičky. Jako mnohokrát předtím se i dnes omlouvaly učitelce za pozdní příchod. Pak hned spěchaly s děvčátky do šatny, aby rychle stihly ještě nákup, pak  doma uvařit večeři a alespoň chvíli si pohrát s dcerkou, než usne.

                „Tak jak to máš, pojedeme  spolu s holkama do Chorvatska, nebo jak ses rozmyslela, už ten zájezd nemůžu dál držet zamluvený,“ prohodila naléhavě Zuzana při převlékání holčiček v šatně a dodala: „Autobus odjíždí  pozítří.“

                „Hele, jedeme, už jsem se rozhodla. Roky jsem nikde nebyla, malá taky ne. Zasloužíme si to, obě. Nakonec slušně vydělávám, malá musí do školky, potřebuje být pár dní s mámou, tak proč bych s ní nemohla k moři? Ale Evženovi  nic neřeknu, ty mu také radši nic neříkej, nebo ještě neodjedeme. Překvapivě despoticky mi ten blb řekl „nikam“, budeš doma, a nebo na chatě u našich. Nemůže si prej celý prázdniny vzít dovolenou kvůli práci a nás nikam nepustí. Ta jeho sobecká majetnickost je hrozná. Někdy ti závidím, že jsi rozvedená a nemusíš se dohadovat s nějakým žárlivým pitomcem,“ povzdychla si Ema.

Blonďatá Zuzka s tmavovlasou Emou a s holčičkami autobusem do chorvatské Brely  pozítří skutečně odjely. Těšily se na společné volné dny u moře, plánovaly letní zábavu pro sebe i své děti. Koupání, holčičí potlach, bezstarostné dny. Volnost, vypnuté telefony, žádné starosti. Byly kamarádky a měly tak nějak v něčem i podobný osud. Dvě maminky, které měly zaměstnání, kde byly důležité otvírací hodiny provozoven, takže se  pro jejich děti  stala od dvou let samozřejmostí  školka s prodlouženým provozem.

Ema cestou pomalu přestala myslet na Evžena, kterému nechala doma na stole vysvětlující dopis, kam s malou jede a kdy se bude vracet.  Pomalu se vyhlazovala vlnka starostí na jejím čele a ona se po letech cítila zase lehce,  byla ve své mysli zase malým bezstarostným děvčátkem. Na světě bylo krásně, právě jí začala dovolená.

Brela, chorvatská perla, byla úžasná. Rozhoupané indigové moře, vzduch vonící po borovicích a bílé oblázky na plážích rozpálených sluncem. Přes den jedly ovoce a palačinky, večer  se rozhodly s dětmi navštívit  tavernu a ochutnat mořské speciality. Užívaly si po celoročním shonu zasloužený klid. Každý den se chtěly koupat na jiné pláži a po večeři si plánovaly procházky po promenádách kolem moře.

Bylo dopoledne na Jadranu, obloha vymetená.  Opalovaly se právě na pláži, Zuzana česala děvčátkům copánky a Ema krájela broskve ke svačině, když sluneční paprsky zastínila silueta muže.

            „Ahoj Emo,“ prohodil se zvednutým obočím a sledoval se zájmem její reakci.

            „Evžene, co ty tady, máš přeci práci, zakázky, nemohl jsi s námi?“ Polekaně na něj zírala jak na zjevení a nemohla ze sebe dostat další slovo. Najednou jí ztěžkly ruce i nohy, kolem žaludku ji sevřela obruč strachu. V tu chvíli zestárla o celou generaci.

            „Hm, pojď se projít, miláčku, Zuzana dá chvíli pozor na holky, viď, Zuzi?“ kývnul směrem k blondýnce. Nabídl své ženě rámě a odcházeli spolu jako zamilovaný pár, byl na ně hezký pohled.

            Sotva však poodešli z doslechu přítelkyně, zasyčel na ni vztekle: „A pomažeš domu, ty couro! Od večera tě tu hledám. Jak si to, ty kurvo, vůbec  představuješ, takhle vyvádět? Vždyť jsi máma od dítěte, to si neuvědomuješ? Ty jsi taková nána blbá! Víš, co si o tobě myslej moji rodiče? Co si o tobě myslej lidi u vás v práci?  To si ještě odskáčeš, tohle už podruhý neuděláš, to si teda piš!“ Stále šli promenádou a blonďaté Zuzce stále připadali jako čerstvě zamilovaní. Asi ji má moc rád, že za ní přijel až sem, to je romantika, pomyslela si.

            „Evžene, neblbni, jen jsme s Kristýnkou chtěly k moři…“ zkoušela se Ema bránit.

            „Nekecej. Teď se vrátíme pro Kristýnu a ty tý krávě Zuzaně vysvětlíš, že moje máti onemocněla a musíš se se mnou hned vrátit. To by se ti líbilo, s takovou děvkou, co se nechá každým vojet, tady blbnout chlapům hlavu. Ty se mi snad zdáš, co sis to vůbec dovolila, ty blbko? To ti povídám, to je naposledy! To už nikdy neuděláš! Tohle ti nikdo neodpustí, takovýhle extempóre! Odepsala jsi se u všech v rodině sama!“

Ema s Kristýnkou ještě ten den odjela s manželem z Brely domů. Evžen celou cestu nepromluvil, pouze několikrát měl potřebu jí opět vynadat. Než dojeli do Čech, byl z něho opět okouzlující, milující  muž a ten, který má výbornou pověst a zdraví všechny sousedy i o prázdninách.

Po cestě měla Ema čas přemýšlet. Takto si své vytoužené léto nepředstavovala. Cítila něco, co zná jen tygr v kleci, který přechází kolem mříží sem a tam. Byla  v přesně takové kleci a k tomu ještě na vodítku.

Než dojeli do Čech tak pochopila, že se její život nikdy nezmění, že naopak bude vše jen horší a horší. A také pochopila, že nesmí svůj život prohrát, že ho chce žít  - vždyť na světě je tak krásně, může prožít ještě další letní dovolené u moře i s Kristýnkou a nikdo jim to již nezkazí. Po návratu vyhledala právníka, s jehož pomocí požádala o svěření dcerky do své péče a o rozvod. Soud manželství rozvedl pro rozdílnost názorů a povah i přes nesouhlas manžela.