|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Již několikrát tu zazněla otázka, jak to, že próza na Totemu a na internetu nemá takový prostor a úspěch jako poezie, ani autorský, ani čtenářský. Budu považovat tuto "krizi internetové prózy" za skutečnost, i když o ní mám částečně pochyby, a pokusím se najít ještě jednu příčinu této krize – vedle toho, že internet a zvláště internetový magazín není svou dynamickou a částečně spotřební povahou pro rozsáhlejší prozaické útvary vhodný.
Nedávno umístili dva autoři na Totem dvě zcela odlišné prózy: Leora svou povídku Homo, Judy svou prózu s názvem Zabila jsem! Dvě prózy, které představují přinejmenším slušný totemácký průměr, a přesto jsem k nim měl výhrady. Snad mi autorky odpustí, že je takto zviditelňuji v této úvaze.
Kdysi jsem v jedné příručce pro autory prózy (snad N. Dolanská: Jak se stát Hemingwayem) našel poučku, že postavy v povídce mají jednat, myslet a cítit – a to rovnoměrně. Je to samosebou jen teorie, jen poučka, kterou se autor řídit nemusí, ale já osobně mám pocit, že je její platnost vyzkoušená staletími.
Uvedené prózy do jisté míry zdůrazňují jen jeden aspekt života postav. Vypravěčka v povídce "Homo" se věnuje především ději, především jednání postav. Na jednu stranu je tento způsob vyprávění (aspoň podle teorie) ochuzen, na druhou stranu takto získává autentičnost. Naopak próza Zabila jsem! pomíjí takřka docela jednání hlavní hrdinky a věnuje se především jejímu cítění – i když opět velmi přesvědčivým způsobem.
Tyto texty jsem vybral jako aktuální typické příklady, aby bylo zřejmé, o čem píšu. V prozaické tvorbě na Totemu však není toto soustředění na jeden z požadovaných aspektů života literárních postav vůbec výjimečný. Není právě zde problém internetové prózy?
Věnování se především pocitům bývá doménou poezie, próze tedy tento důraz z její případné krize nepomůže, povede pouze k její lyrizaci. Zaměřit se hlavně na myšlení postav zanese prózu do oblasti úvahy, ale nikoli mezi povídky. Těm je vlastní děj, a tak obvykle nejvíce uspokojivě působí takové povídky, které se zaměří na jednání postavy. Mohou však působit dojmem určité zkratkovitosti či povrchnosti. Připomínají velmi dramatickou divadelní hru, v níž však herci nehrají, ale pouze bez procítění odříkávají svůj text.
Zdá se mi, že právě na internetu se často setkávám s prózami, jejichž úroveň je sice mnohdy vysoká, ale přesto jsou to jen svého druhu náčrtky, studie, v nichž se autor snaží prozkoumat hlouběji jen určitou část prozaické tvorby – například určitý aspekt chování literárních postav. Nechci nikomu bránit psát takto "na zkoušku", zvláště prostory typu Totem jsou k takovému zkoušení ideální. Všichni však ale musejí pochopit, jaké výsledky od takového zkoušení mohou čtenáři i kritici "krize prózy" očekávat.
------
Odkazy na zmíněné texty:
Zabila jsem!
Homo
|
|
|