Až nám bude lásko
dvakrát třicet dva
v jahodovém poli tiše
ulehneme na záda
Přeletí nízko zpívaje v letu
syn matky přírody, černý kos
dotknu se tvých rtů s chutí medu
- zůstali jsme dva poslední z nás
Uvidíme jak přichází slunce
nořící se z hlubin Lucinčiných oblaků
jak žlutá archa Nemova
plující kol vesmíru mořem zázraků
Nasedneme na ni omámeni
netřeba nám jízdenka, peníze, nic…
a na té magické pouti mystériemi
zavítáme i do zahrady chobotnic
A znovu zpátky na svět utrpení…
Kam jdou ti osamělí lidé, nikde smích
bezradní bez nejmenší pomoci přátel
zpět do Unie Srdcí Společně Raněných
do uličky slečny Penny, na zebru u opatství?
Dívám se skrz tebe
„Chci tě! Potřebuji tě!“
„Miluješ mne příliš…“
to muž nikdo – ty, mi odvětí
„Pojďme společně, prosím…“
„Řekni mi proč?“
žádná odpověď, nech to tak být
„vrať se!" toužím, ač neodcházíš
Nastává čas Jejího veličenstva tmy
přebírá žezlo krále slunce pan Měsíční svit
jsem tak unavená nesčetnými dny
„Dobrou noc…“ , chci spát, chci klid
Vše co potřebuji je láska, nic víc
ďábel v mém srdci šeptá
již osmý den v týdnu „tancuj a křič !“
jsem šťastná, když tančím s tebou…
Dobré ráno - to kohout plaší smrt
i vzpomínky na minulou noc
na včera - na den v mém životě
o němž zítra nevíš nic
Dobrý den, budu tě následovat Slunce
a jak má kytara teskně naříkavě pláče
s vůní norského dřeva doznívá tence
poslední píseň severní osamělého hráče
To byly mé narozeniny
v mém životě nejkrásnější
za úplňku tanec darem
- kdo dostane lepší?
Až nám bude lásko
šedesát a dvakrát dva
najdeš konečně to ztracené děvče?
Svoji Jude, Michelle, Julii, Ritu…
Možná – toužím, mne…
P.S. miluji tě!
(prosím pane listonoš, nesmějte se mi)
