1.1.2004 – Čtvrtek – 22:35 – Doma – Šťastné a veselé…

   Zapípal mobil. Úplně obyčejně jako vždycky. Chladně a stereotypně, jako by se vůbec nic nestalo. Člověku to v první chvíli nedojde. Myšlenka proletí hlavou, hm, Petra měla těžkou nehodu, jasně. A člověk prostě odloží mobila, ani nepohne brvou, nic! A pak? Najednou facka. Následuje znovu uklidnění – blbost, kachna, zase nějakej dementní vtip. Jenže ono se to do vás už zahryzlo a čím větší je nejistota tím větší to má hlad. Bože! Hlavně ať se jí nic nestalo. To se tak říká, snad i nahlas, pro utěšení. Jenže myslíte na nejhorší, krutá samozřejmost. Tolik dní nikdo nic neví. A co vy? Jak se chovat? Člověk neví, jestli se může smát. Už ani nevíte, jestli na to máte chuť, když vaše spolužačka může bejt mrtvá. A Jarda – „jdeš na pivo?“ Můžu? Chci? Bože!!! Vždyť může bejt mrtvá, MRTVÁ!! Tak strašně to hryže…

   A pak se dozvíte, že umřel „jen“ její táta. Jen!!? Co jsem to za člověka? Sobecky si vydechnete. Je to hrůza, bože, šílenost, o Vánoce, já vím, ale – s jejím tátou do třídy nechodíte. A přesto to nepřestává slabounce hryzat, nevím proč. A Michal – „půjdem za ní?“ Chtěla by? Chtěl bych někoho vidět tři dny po tom, co mi umřel táta? Těžko. Michal to hraje skvěle – „půjdem až po svátcích, teď je to blbý!“ S úlevou přikyvuju, měl jsem strach, o čem si můžete povídat s holkou, která ztratila tátu? Sakra. A tuším, že oba víme, že po svátcích už se o tom nebude mluvit. Snad. Jsem slaboch, neuvěřitelnej slaboch. Hryže to, pořád to hryže…

   Ne, nemluvilo se o tom, jen se tak něco občas pronese, aby každej věděl, že nás to pořád ještě trápí. Nikdo za ní nebyl, nikdo. Snad je to tak lepší. Pro nás všechny. Možná hlavně pro nás – vždyť jsme přece lidi, ne? A Petra? Prej vzkazuje, abysme se ve třídě tvářili, že se nic nestalo. Půjde to? Těžko…