Stromy okolo našeho domu prodávají listí,
Padá na zem a hladí podrážky mých bot.
Svou něžnou písní láká naše těla,
Hledá trojice nebeských znamení na chodníku.
Kradu tvou lásku ve svých snech,
Ve dne čekám na noc a naše ruce nekonečně padají.
Chytám Tě do neviditelných tenat svých očí,
Co nad Tebou bdí a prosí den, aby šel spát.
Pan Argondian namaloval tisícího vesmírného skřítka
A já v něm vidím zítřek, dívko z okrajové čtvrti.
Láska a nenávist mají pevně stisklé ruce,
Jako dělník z automobilové opravny na předměstí.
Vím, že mi nedáš nic a stejně počkám na jaro,
Až necháme rukavice a šály v dýhovaných skříních.
Pošťák začne chodit o hodinu dřív
A bude rvát předivo mých sofistikovaných snů.
Nenávist a lhostejnost mi olizují palce pod dekou,
A ráno křičí do ucha tvé jméno jako soudce.
Tys odešla jak období v příštím krátkém roce,
A já stejně vím, že jsme si byli neurčení.
|