|
M ěly jsme doma básníka
Chodíval okolo našeho okna těsně po snídani, když jsme už dojedly, ale ještě se nám nechtělo od stolu, jen jsme lenivě posedávaly a sledovaly dění na ulici.
Nejdříve jsem si ho všimla já, kvůli vlasům.
„Podívej, Tamaro, ten je m á ještě mnohem delší než Jarda, a hezčí,“ nadšeně jsem srovnávala. Muselo mu být něco kolem třiceti a měl vlasy až pod zadek, svázané vzadu na krku do plavého ohonu. Ještě nikdy jsem neviděla muže s tak dlouhými vlasy.
„Proč má s sebou ten deštník? Vždyť to na déšť vůbec nevypadá.“
Pán si nonšalantně držel dlouhý staromódní deštník s rukojetí.
„Asi jde na romantickou procházku k moři, deštník je stylový…“
A skutečně, pán si to namířil přímo k promenádě kolem pláže. Pokřtily jsme si ho na Pána s deštníkem.
„Sice má dlouhý vlasy, ale je zas docela malej, takže to s tou dýlkou nebude tak horký.Vždyť hlavou sotva dosáhne k tomu odpaďáku na psí trus,“ prohlásila Tamara.
„Co je malý, to je hezký. A vždy pěkně upraven,“ bránila jsem ho, „To musí bejt nějakej intelektuál. Na dělnickou třídu nevypadá – to by byl nakrátko a měl by tetování a obligátní teplákovou soupravu. Možná bydlí v některý z těch hezkejch vil tady kousek nad námi. Ale co bude mít asi tak za zaměstnání, když může chodit na procházku k moři v půl desátý ráno?"
„Třeba si takhle zachází cestou do práce,“ napadlo Tamaru,
„ A nebo třeba vůbec nepracuje. Je spisovatel na volný noze. Ráno se chodí inspirovat nespoutaným živlem a zbytek dne píše.“
„To je docela dobře možný. Nevypadá, že by si na chléb vezdejší vydělával v potu tváře u pásu.“
„A není ani malíř, ani sochař, protože ti se oblíkají a češou jinak.“
Pánu s deštníkem bylo přiřazeno povolání: spisovatel.
Za několik dní se objevil znovu, a pak téměř každý den v různou ranní hodinu rozvážným krokem, s nedbalou elegancí a nezbytným deštníkem v ruce kráčel kolem našeho okna, aby vždy se stejným rituálem přešel ulici, zastavil se u nejmenší lavičky na konci promenády, o kterou se na chvíli ležérně opřel, pokochal se pohledem na krásy zátoky a za chvíl i zvolna pokračoval dál.
Jednoho dne jsme byly už nasnídané a skoro oblečené, když Tamara, která se právě chystala vyrazit na procházku, od okna volá: „Jde Pán s deštníkem!“
Hnala jsem se k oknu. Zamyšlen, pohled upřený do dáli, deštník pevně v ruce, pán zvolna ladným krokem míří naší ulicí k pláži.
„Zjistím kam, jde. Stejně jsem chtěla už jít ven.“ Tamara se vyřítila ze dveří se zjevným úmyslem našeho pána sledovat.
Já jsem mezitím z okna pozorovala, jak se zastavil na konci promenády, tam kde začínal svah vedoucí dolů k pláži. Výmluvně se opřel opěradlo lavičky a zahleděl se na moře. Lehce zamlžený obzor byl zrovna malebně vybarvený do pastelového modrošeda a měl růžový přídech. Na východě se skrze mraky draly nazlátlé sloupy slunečních paprsků. Pán tuto přívětivou přímořskou scenérii obdivoval klidně, téměř bez hnutí. Zapadal do ní nenásilně, jako kdyby k sobě odedávna patřili.
Pán s duší básníka! Jeho občasné nepraktické vycházky k moří a jeho originalita mě přesvědčily, že nemůže být nikým jiným než tvůrčím jedincem. Většina lidí, kteří se objevovali v našem zorném úhlu, byli totiž buď běžci pro zdraví, nebo běžci pro něco jiného, nebo venčili psy a nebo šli ve dvou. On však chodil sám a nezapadal do žádné z jmenovaných kategorií. Byl jako vystřižený z romantického filmu a působil spíš dojmem umělce či filosofa. Určitě píše! Vždyť to z něj úplně vyzařuje.
Pán se přestal výmluvně opírat o opěradlo lavičky, obrátil se k východu a brzy se mi, teď už s Tamarou v patách, ztratil z dohledu.
Představovala jsem si, jaké by to bylo dát se s ním do řeči. Zdali by byl nepřístupná kamenná věž rezervovanosti nebo by se mnou ze slušnosti prohodil pár zdvořilostních frází. Jistě svůj vzrušující duševní svět plný nádherných myšlenek neotvírá jen tak někomu na požádání. A já neumím zdolávat nedobytné pevnosti. Pravděpodobně bychom brzy skončili u trapného mlčení, ze kterého by jediným únikem bylo chvatné rozloučení a konec - přístup k básníkovi by se mi tak navždy uzavřel.
Nejspíš žije sám. V staromládeneckém bytě, kde nic a nikdo neruší jeho snění. Kdo ví, o kom si sní. Kdo ho inspiruje. Kam chodívá po večerech. Co ho svazuje a co mu dává křídla? Kolik potřebuje svobody, aby mohl psát? Je roztržitý a nebo systematický? Spíš bude do sebe ponořený blázínek než extrovert a bavič. Začala jsem si představovat, jak si ráno rozčesává vlasy, dlouze a vláčně a pak je rychlým nacvičeným pohybem sváže do ohonu. Úplně se mi z toho snění zamotala hlava.
Za hodinu se Tamara vrátila s nepořízenou. Nenápadná asi tak jako slon v supermarketu vzbudila v pánovi podezření a nervozitu a on se jí v jednom nestřeženém okamžiku ztratil.
Nu což. Konec konců, ne všechna tajemství musí být odhalena.
Jelikož o romantickém založení a tvůrčích sklonech našeho objektu zřetelně nemohlo být pochyb, přejmenovaly jsme pána na Básníka. K dalšímu sledování jsme však ztratily odvahu, jen jsme si o něm v bezpečí našeho soukromí splétaly příběhy a napjatě jsme očekávaly, kdy bude procházet kolem našeho okna.
Náš vysněný básník! Bylo by skvělé se k němu přiblížit, nechat na sebe působit jeho jiskru, tvůrčí energii, kterou v sobě koncentruje a která v jistých zvláštních požehnaných okamžicích proudí do jeho básní. Jeho společnost, i jeho pouhá blízkost by o tolik zkulturnila náš život. Propůjčila by mu patin u kultivovanosti, navodila bohémskou atmosféru jiskřící lehkostí a vítající nevazaná rendez-vous s krásou.
Týdny plynuly. Básník se stále provokativně objevova a živil naše sny, které nabývaly na konkrétnosti a intenzitě.
Nakonec jsme vymyslely plán.
(Pokračování zítra) | 
