V autě je ticho,
snad i trochu zima,
ne, to mě jenom závrať jímá,
zpozdilé echo hrozné trémy,
ještě se klepu,
mlčím jako němý,
poprvé četl jsem
své verše publiku…
…cvak,
přenáším se ve mžiku
do poetické kavárničky,
violoncello, víno, vonné svíčky,
pohledy všech sem ke mně míří,
ne na pódiu,
sedím na pranýři
a oči diváků mě mrskají,
proč mi ty sykavky
tak v krku prskají
a čím to, že mi přeskakuje dech,
vím to a potím se,
ač mrznu na zádech,
když hlas svůj
procezený přes plíce
jako bych slyšel chraptět z ulice…
…jenže pak přes listy
jen mrknu k tvému stolku,
vidím tam sedět krásnou holku,
o ní a pro niž jsem své verše složil…
…krev s kuráží mi zrakem
injektuje do žil,
zatíná pěsti v klíně pod kabelkou
pro moje štěstí,
pro mou chvíli velkou
a ani za nic nepovolí,
i když ji mnohý z rýmů bolí,
telepatií mi šeptá: “dobré je to…”
…a z hororu se stává romaneto,
rovnám se, sílím, uklidňuji
a ani jsem se nenadál
ten předtím odměřený sál
si poezií zcela podmaňuji…
…cvak,
zpátky k osvětlené palubovce,
kužely světlometů tančí na vozovce,
kola jak malé kolovrátky
předou a ukusují cestu zpátky.
Sundávám ruku z kruhu řízení
a sahám do prava na místo k sezení,
kde klouby, dosud křečovitým stiskem bílé,
prozrazují zápěstí mé milé,
hladím ji zlehýnka,
jak motýl křídly květní plátky,
hřeje jak plotýnka…
…teď kašlu na obrátky,
ať motor dusí se a hučí,
skuhrá: “podřaď přece!”
ne, nepustím ji,
dokud neporučí,
dokud mé ruky
nezřekne se!
|