|
| |
 |
|  |
V půl páté Igor velmi ztěžka vstal, vysprchoval se a vyčistil si zuby. Oholil se a zkontroloval svůj operátor, zda náhodou neobdržel nějaký vzkaz. Byl rád, že ne. Oblékl si svou oblíbenou modrou kostičkovanou košili, paradoxně od své bývalé nenáviděné milenky Zuzany a vzal svůj doktorský kufřík. Pozamykal všechny zámky a zamířil autu. Raději by dnes jel na kole, kdyby nějaké měl nebo si vzal taxíka, kdyby si ho ovšem mohl dovolit.
„Dobré ráno Jindřiško, jakpak se dnes máte?“, co nejsrdečněji se pokusil pozdravit svou postarší slečnu sestřičku. Dnes pro něj nebyl ten nejlepší den, nechtěl strávit v ordinaci celé dopoledne. Přestože čekárna při jeho příchodu zela prázdnotou neměl důvod se obávat, že zůstane bez pacientů. Už za půl hodiny osahával krk dvaašedesátileté důchodkyni. A od tohoto druhu zákaznic ještě dvě hodiny neopustil.
„Kolik toho ještě bude, Jindřiško?“, optal se v naději, že dvacet minut před polední, by čekárna mohla být prázdná. „Moc ne, pane doktore Karene.“ Překvapeně pozvedl hlavu od své poslední lékařské karty a spatřil za dnešní odpoledne to nejmladší maso, jaké vůbec mohlo do jeho ordinace vstoupit a usednout na jeho židli. Dívka s vizáží velice elegantní dámy á la Marlen Dietrich. Jemné světlé vlnky vyčesané ven z obličeje, obočí ve tvaru půlměsíců, pod ním zelené kočičí oči orámované černými linkami a červenou barvu na rtech. Tělo vysoké asi tak stodvaasedmdesát centimetrů živé vyšky. To vše oblečené v umělém kožíšku, černých kalhotech a kozačkách na děsivě vysoké platformě.
„Vy budete asi nová pacientka, že?“, v tu chvíli se nenáviděl za větu, jakou a jak vypustil ze svých úst.
Za to impozantní „že?“. A také za to, že té puberťačce nesvedl tykat. Zcela spontánně se pousmála a drze mu předhodila svou kartu na stůl. Igor vzal kartu a na svém novém koženém křesle se k ní otočil zády směrem k
laptopu. Musel to udělat. Dostal šílený strach, že vytřeští oči nebo mu strne úsměv. Takovou hanbu by nepřežil. On – lev salónů, ta nejvhodnější partie v tomto městě. Ta představa ho děsila. Vytáhl radši kartu z obálky a ťukal její data do seznamu svých pacientů. „Copak Vám je, slečno Pichová?“, při kladení této otázky se nemohl neotočit. Seděla tam, nohu přes nohu, ruce v klíně a na prsou pejska s jahůdkou. Cože?? V tu chvíli si nepřál nic jiného než aby okamžitě změnila doktora. Sedmnáctiletá holka s vyšším sebevědomím v umělém kožichu a růžovém tričku s pejskem a jahůdkou? To ne. NEEEEE . . . chtělo se mu zařvat, ale nemohl. Ta dívka pocítila ohromnou převahu a s jistou arogancí pronesla : „Chci recept na Locoid a razítko do omluvňáku, pane doktore.“ Poslední slova zdůraznila až moc.
Nezbývalo mu nic jiného než splnit její přání. Vyplnil recept a položil ho před ní na stůl. „Na shledanou, slečno Pichová,“ příště provedeme vstupní prohlídku, přál si říct nahlas i tato slova, ale dech by mu nestačil. „Mohla bych Vám něco říct, … pane doktore?“, ne, chtělo se mu odpovědět. Ne. Ne. Ne. Zeptala se tak sladce, její slova však působila, jako kulky z revolveru. Ani ho nenechala odpovědět a naklonila se nad jeho stůl až k jeho uchu. Igor pocítil její vůni i slova. „Máte rozepnutý poklopec, pane doktore.“
V noci se probudil úplně zpocený. Raději vstal a šel si dát studenou sprchu, tuto noc už si nepřál usnout. Za žádnou cenu.
|
|
|
