Horem pádem

Kde jsou ty šťastné časy umělohmotných rozpouštějících se lžiček od soudruhů z NDR...Kdeže jsou ty hádky o knedlíčky a noky. Ještě donedávna jsem měla pocit, že český film opravdu není v krizi a pokud bude, vždycky nás zachrání laskavý humor Jana Hřebejka. A ačkoliv už mě jeho poslední film Pupendo příliš neoslnil, stále to byl film o něčem, a obsahoval několik nesmrtelných scén. A jak moc jsem se těšila na Horem pádem, o kterém se vědělo, že bude tak trochu krokem do drsnějších sfér, kterým se Hřebejk záměrně či nezáměrně trochu vyhýbal. Nový český Tarantino? Film z pražského podsvětí? Co víc si přát...Ale teď mám tu možnost podívat se jeho novému filmu na zoubek a nebude to zrovna nekazový zoubek.

Myšlenka mozaikově poskládaného filmu, kde se nikdo s nikým nezná, a přesto se všichni určitým způsobem propojují, se v českých filmech posledních několika let už párkrát objevila (např. v Knoflíkářích nebo Samotářích). Jenže v Horem pádem jsou jakýmsi zvláštním způsobem všichni nuceni, aby je něco spojovalo - nejspíš rasismus. A v tom je zásadní problém. Aby do sebe vše zapadalo, je nutné to velmi překombinovat. A konečná vazba jednotlivých účastníků příběhu je ve skutečnosti v podstatě velice malá. A ať mi nikdo netvrdí, že jde opravdu o zmíněný rasismus, neboť aby byl tento film o rasismu v každém z nás, je příliš slabý. Člověk si tedy nakonec říká: jak spolu vlastně všichni souvisí? A tak tedy působí Horem pádem poněkud roztříštěným dojmem.

Dalším problémem je velké množství postav, kde se nikomu nedostává většího prostoru. Výbornou Emílii Vašáryovou jsem ani nemohla dostatečně ocenit, neboť nedostala tolik prostoru, který by její postavě dodal více dramatičnosti. To by pak ovšem znamenalo, že film nebude mozaikou, ale příběhem jedné rodiny, která se nachází ve velice absurdní situaci.

Samozřejmě se zde nachází několik vtipných momentů. Vypíchnu z nich např. ten, ve kterém se dva podřadní zlodějíčci domáhají na policejní stanici svých práv na čaj s citrónem, který jim soucitní policisté poskytnou s poznámkou, že čaj s medem už by byl luxus. Nebo diskuze na téma netopýrů v těstíčku. Ano, vtipné to je, ale na film skečů to zase nestačí.

Délka filmu byla pro mě značně přehnaná. Až nezdravě často jsem se ocitla v situaci, kdy jsem se nudila a přestávala poslouchat dialogy. Odvažuji se tvrdit, že kdyby byl film o polovinu kratší, vůbec by mu to neuškodilo.

Nebudu lhát, když řeknu, že jsem z Horem pádem odcházela velice zklamaná. Nebo spíše apatická. Trvám si na tom, že se z takového námětu dalo vytěžit více. Výrazně drsnější film to nebyl, výrazně vtipnější také ne. Recenzent Tomáš Baldýnský, který film hodnotil spíše pozitivně, ho označil za jakýsi plakát. A s tím i přes odlišný celkový názor na film souhlasím. Nic víc totiž ve filmu nenajdete. Když jsem v kině viděla trailer, velice jsem se na Horem pádem těšila. Ale právě to, na co jsem se těšila, se ve filmu rozmělní. Také souhlasím s jiným filmovým kritikem Vojtěchem Ryndou, kterému figurky v tomto snímku připomněly figurky z filmu Jedna ruka netleská. Já jsem zažila již od prvních scén filmu stejnou asociaci, přesto na mě Horem pádem působilo vyzrálejším dojmem.

A tak tedy nevím, zda mám dát palec nahoru, nebo dolů (viz. pořad Odvážné palce na R1). Ale vzhledem k tomu, že si myslím, že by tento snímek neměl být odsouzen k zatracení, neboť je po formální stránce natočen velmi dobře, mu dám palec nahoru. Budu tedy netrpělivě čekat na další Hřebejkův film, a doufám, že nenechá můj palec chladným :)