Nenáviděla jsem středy v Gothenbergu. Vlastně jsem středy nenáviděla celý svůj život, ale když jsem ještě žila v Tibru, daly se snést. Většina lidí nemá ráda pátek třináctého. Já nenáviděla středu jakéhokoliv data a ročního období.
Každou středu jsem zákonitě přišla pozdě do práce, cestou mě málem přejelo auto a zlomila jsem si minimálně jeden nehet. Trolejbusy mi ujížděly před nosem a sklo jsem se ve středu neodvažovala vzít do ruky.
Přežívala jsem středy jen s malinovými taštičkami z kavárny na rohu. Horké pyré z malin mě dokázalo aspoň trochu uklidnit. Snědla jsem tři nebo čtyři taštičky a mohla jsem ještě existovat. Měla jsem šanci, že se dočkám čtvrtka.
Tahle středa byla obzvlášť špatná. Taštičky měly vychladlou náplň. Seděla jsem na trolejbusové zastávce, na plechové lavičce, kterou někdo postavil tak chytře, že si na ni normální člověk nemohl sednout, aniž by měl kolena málem pod bradou, a naštvaně jsem ukusovala z vychladlých taštiček. Doufala jsem, že trolejbus přijede o něco dříve než měl, abych se dostala do obchodu, kde jsem pracovala, aspoň před polední pauzou.
Dojedla jsem poslední taštičku a hodila obal do koše. V dálce jsem viděla svůj trolejbus a oddechla jsem si. Aspoň něco šlo tuhle středu podle plánu.
Nastoupila jsem a posadila se hned ke kabině řidiče, abych si mohla rychleji vystoupit. Řidič se na mě z nejasného důvodu mračil do zrcátka. Středa působila na všechny.
Příští středu jsem si koupila taštičky s tentokrát horkou náplní a rozhodla se sníst je v trolejbuse.
Nastoupila jsem do stejného trolejbusu se stejným řidičem. Tentokrát se na mě usmíval. Jenže já pochopila. Usmíval se na moje malinové taštičky. A já si umínila: nikdy v životě mu nedám kousnout!
|