Ty že jsi všemocný?

Bouchám si na čelo,

všechno jsi pokazil,

tak to jít nemělo,

to já měl sežrán být

klepety melanomu

a potom zpopelněn,

rozprášen do atomu,

tím problém mých dvou žen

našel by podobu,

vyšuměl vyřešen

s mým tělem do hrobu,

prolétl komínem,

konečně řešení,

dřív než se pominem´

oba tím trápením.

Ale ty, packale,

jsi zcela ztratil rozum,

špatně jsi doručil

tu hroznou diagnózu,

na špatnou adresu.

A kvůli tvému psaní

teď místo na sále

v čekárně s hlavou v dlaních

trnu až smog ticha

od země zvedne se

a doktor  ortel svůj

nezvratně vynese.

Rozsudek, na který

nemáme terapii,

jenže ne nade mnou,

já nepotrestán žiji,

ale mé nejbližší,

kdoví proč, kvůli komu

zrádně jsi vypálil

znamení karcinomu,

mé lásce, milence,

štěstí i inspiraci.

A teď mám bezradně

přihlížet, jak se ztrácí

pod ostřím skalpelu,

záření, chemie,

dík tvému bordelu,

víš aspoň, jak mi je,

ty, jemuž (říkají)

o lidech vše prý známo?…

…až mi ji jednou hodně brzo ráno

bez vlasů, obočí, vyhublou, samou kost

odvede Kmotřička navždy a na Věčnost

zcepením bezmocný

jak balvan granitu.

Ne, nejsi všemocný.

Jsi zrůda bez citu!