....A VE TŘECH DNECH JEJ ZNOVU OBNOVÍM !
Anton Johann Hart se narodil na počátku 1.světové války. Aby se vyučil rodinnému řemeslu a zdokonalil v češtině, poslal jej otec v roce 1929 do Bechyně. V těch chvílích vůbec netušil, jaká budoucnost na něj čeká. Jak se časem ukázalo, historie si s jeho životem zahrála v kostky.
V Novém Hroznatově vlastnila rodina Hartů továrnu na hliněné zboží a keramiku, kde vyráběli kameninové láhve na minerálku. Když se Anton vrátil v roce 1945 z války, továrna již byla zabavena „ve prospěch Československa“. „Musel jsem s příbuznými a otcem, kterému tehdy bylo osmdesát čtyři let, utéct do Bavorska,“ vzpomíná pan Hart. Nejednalo se ale o dobrovolný odchod, nýbrž o nucený odsun všech Němců. Když se dostali za hranice, hledali zoufale nějaké živobytí. Po delším pátrání narazil ve Waldsassenu na cihelnu, která v dubnu 1945 vyhořela. Na jejich troskách vystavěl dodnes prosperující podnik nesoucí jeho jméno.
Voják víry
Jak důležitá je pro něj víra, poznal v lednu roku 1943 u ruské Voroněže. On, voják Wehrmachtu, se pomalu rozžehnal se světem. Měl těžké omrzliny rukou i nohou a nezbývalo mu nic jiného, než se modlit. Před očima mu běžel obraz tatínka, který se brodí sněhovými závějemi ke kostelu v rodném Hroznatově. Ten chrám byl zasvěcen Panně Marii Loretánské....
„Ano, Bože, jestli toto peklo přežiju, tak ke tvé poctě Loretu opravím,“ zavázal se devětadvacetiletý Anton. Dobrotivý Hospodin prosbu vyslyšel a poslal mu do cesty kamaráda, který jej z márnice odvezl. Antonu Hartovi zabránil ovšem ke splnění slibu politický převrat v roce 1948. Aby nepřízně nebylo málo, bylo hroznatovské poutní místo i se hřbitovem srovnáno se zemí. Cihláři z Waldsassenu zůstala zase jenom víra v lepší časy.
Filosof lásky
Kolem pana Harta se nepohybovali jen lidé dobří a nezáludní, ale i různí prospěcháři, hochštaplerové a dobrodruzi. Příkladem takového dobrodruha je třeba jeho bývalý zaměstnanec Kapadnik. Pan Kapadnik přišel do Nového Hroznatova, čouhala mu sláma z bot a byl chudý jak kostelní myš. Když potom továrníkova rodina odešla do Bavorska, tento člověk se stal na krátký čas neomezeným vládcem. Jak ale ucítil, že mu hoří koudel za zády, prodal auto, koně i dům a zmizel do USA.
Mírná hořkost na patře zůstala moudrému muži také z politiků. „Prezident Beneš? každému říkám, že kdyby Beneš utvořil z Československa druhé Švýcarsko, bylo by to určitě jiné. Jenomže on už před druhou světovou válkou nechal stavět v německém pohraničí české školy, a to i tehdy, když v obci byly pouze dvě české rodiny. Nezaměstnaným Němcům dal práci jenom v případě, když do té české školy posílali svoje děti, toto dělal Beneš,“ uvádí skoro devadesátiletý pán.
Je smířen s tím, že česká vláda Sudetským Němcům majetek nevrátí, nemůže ale z morálního hlediska souhlasit s chováním Čechů vůči svému národu. „V roce 1945 existoval dekret, který automaticky omilostnil každého, jenž zavraždil Němce. Musíte uznat, že to nebylo a není správné.“
Mnozí novináři se ptali na pamětníkovo občanství a dostalo se jim odpovědi: „Byl jsem Rakušanem, potom Čechoslovákem a Němcem a dnes chci být Evropanem.“
Zedník naděje
V roce 1992 mohl konečně začít s obnovou poutního místa a založil Společnost přátel a příznivců Lorety. Nemálo známých mávlo nad jeho quijotovským plánem rukou, on se přesto jejich skepticismem nenechal otrávit. Nenahlodali ho ani řeči o historické křivdě na Sudetských Němcích. Pan Hart se tomu bránil nevyvratitelným argumentem: „Ať Čech nebo Němec, všichni máme křesťanské kořeny.“
V červenci téhož roku začal se zemními pracemi, získal si důvěru nadací a důležitých úředníků... Finanční podpora na sebe nenechala dlouho čekat. Na konto pro obnovu Lorety přicházeli měsíčně statisícové sumy. Vyoraly se náhrobní kameny starého hřbitova, který v 50. letech komunisté nejprve vyrabovali a hned nato zavezli zemí.
První německo - české ekumenické setkání svolal Anton Hart již v roce 1993. 1.června 1994 se slavnostně vyzvedla střecha a Loreta byla znovu vysvěcena plzeňským biskupem Františkem Radkovským. „Lidé plakali, když se nad Hroznatovem rozezněly zvony. Byla to velmi dojemná chvíle,“ říká zachránce. Psal se 2. říjen 1994.
V jedné z promluv biskup Radkovský učinil cihláři z Waldsassenu poklonu slovy: „Nebýt pevné víry pana Antona Harta, dnes bychom se zde neradovali a neslavili.“
Za svoji práci byl voják víry, filosof lásky a zedník naděje vyznamenán prezidentem Herzogem Křížem za zásluhy a v létě roku 2002 mu město Cheb udělilo čestné občanství. Stačilo přitom jen několik minut a otec tří dětí by svůj život prohrál ve hře s dějinami.
|